Zápisy

Asi to tu zruším.

12. července 2017 v 16:32 | Antia
Nebo zruším sebe.
Ještě jsem se nerozhodla.
A já jsem děsně nerozhodnej člověk.

Potřebuji nový začátek.
Asi.
Stejně to nepomůže.

Ráda bych se vymazala.
Tak aby si nikdo nevšiml.
Jejich život by šel dál.

Zase mám úpadek.
Neřešte mě.
Raději spaste svět.

Ten to potřebuje.
Ale kdo ne že.
Kecy, žádná myšlenka.

Hledám vášeň.
Snažím se k ní přiblížit.
Nepomohl ani zadek plný modřin.

Nebo ano?
Nevím.
Nechci vědět.

Psychiatrie mě naučila pít kafe, víc kouřit a žvýkat žvýkačky

2. července 2017 v 22:34 | Antia
Čím je "spisovatel" kterému došla slova?
Co když se ti povede odřezat podstatu vlastní duše?
Pojďme se zase jednou zkusit přebrodit přes řeku nedokončených myšlenek a zbytečných slov.

...

Vytrhej mi pera z kůže

12. června 2017 v 17:13 | Antia
Asi je na čase se znovu zrodit z popela, povstat jako fénix a začít znovu od začátku.
Konečně se mi to po tolika letech povedlo, nepíšu. V hlavě se mi ve volných chvílích nerodí postižené verše, slova vystřídala prázdnota. Kde není myšlenka, není život. Jak velkou část sebe musíte ztratit, abyste zapudili touhu po psaní, která se vám usadila pod kůží? Není co říct, vše už bylo vyřčeno, a mě nebaví neustále opakovat ta samá slova, a doufat, že se něco změní. Už to ani nejde, nedokážu to.
Žiju teď běžným životem. Od propuštění v dubnu spotřebovávám všechnu svou sílu na dokončení klasifikace ve stejném termínu jako ostatní. Dva měsíce absence jsou znát, ve volných chvílích spím anebo se snažím věnovat okolí. Nemám pocit, že tvář, kterou ukazuji rodině nebo přátelům by byla maska, necítím její přítomnost, tak jako vždy. Záleží mi na nich, chci, aby byli šťastní, naplňuje mě radostí, když je vidím se usmívat. Jenže se snažím naplnit prasklou sklenici... Už se ani nesnažím jí slepit, prostě jí mám, a snažím se s ní uhasit žízeň co největšího počtu lidí. Na svou nemyslím, jako by neexistovala. Možná mi maska přirostla ke kůži, stala jsem se součástí kostýmu. Možná odpadla, ale nic pod ní nezůstalo. Naštěstí jsem ale poslední dobou na tolik zaneprázdněná, že se mé uvažování tímto směrem neubírá. Chci dodělat ročník, dočkat se prázdnin... A pak? Nemám tušení. Možnosti jsou ale předem jasné, buď se to zlepší, anebo objevím nové dno. Nezáleží mi na tom. Jsem člověk bez cílů, uboze lpící na pozůstatcích morálních hodnot, hledající se v stopách, které už dávno neexistují. Ale tak to přece je už pár řádek let....
Na psychiatrii jsem psala, z počátku rozhodně. Událo se spoustu zajímavých věcí, a já se je párkrát za dobu na svobodě pokoušela sepsat. Někdy snad alespoň přepíšu trhačky z té doby.
Nejspíše zním trochu rezignovaně, není to tak. Jen o tom nepřemýšlím. Uvidíme, co přinesou volné dny...
Blog nezruším, jak říkám, psaní je zlozvyk, který mě nejspíš nikdy zcela neopustí, a já nechci hledat nové místo, kam odhodit nechtěné děti.

Zpopelni mě a vyhoď do koše

8. února 2017 v 21:29 | Antia
Přišla jsem na jednu věc, která je tupější než já-můj nůž. (Aneb neberme ten život zas tak vážně. (Teď se máte smát.))
Psáno z něděle na pondělí. As you can see I am still here. Ale tak i tyhle věci do odkladiště vzpomínek patří. A jak se říká, poučme se z vlastních chyb. (Téma tejdne mi hraje slušně do karet, co?) Na konci kapka aktualit. (Z tohohle úvodu mi přišlo celkem pochopitelný, že se to stalo z neděle na pondělí. Teď už mám obvázaný rány a slíbila jsem že se do úterka o nic nepokusím. Takže pro ty nechápající-je to starej zápis a stará událost. Sice pár dní, ale stará.)
Drazí pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom uctili památku... Ani ten "dopis na rozloučenou" nedokážu napsat vážně. Co říct, i na sklonku života mě baví schovávat se za písmena. Lel. (Jenom to ze sebe potřebuju dostat, alespoň kousek. Nečtěte to, a už vůbec se s tím nezatěžujte. Dík.)
Proč si tak nádhernou událost jakou je sebevražda kazit vážností, co?
Původně jsem měla v plánu si svůj čin nějak víc rozmyslet. Zhubnout, abych se vůbec vešla do rakve. Nebo třeba počkat na léto, abych se pohodlně mohla podřezat venku a nevykrvácela v koupelně do vany. (Dobře, do vany jdu taky proto, že nepotřebuju, abych tím neobtěžovala ještě někoho, kdo mě najde.) Well, život vždycky nejde tak, jak bychom si přáli.
A tak jsme si dneska já, můj mozek a hlasy opět leželi v posteli bez schopnosti se zvednout. Co můžu říct přehlasovali mě. Kdysi mi slíbily, že pokud to skončím už se nevrátí, a i když je teď (díky práškům?) necítím tak silně jako dřív, vím že nelhaly.
Také vím, že už o moc déle nedokážu předstírat. Tvářit se vyrovnaně, usmívat se, snažit se nebýt přítěží, nikomu nekomplikovat život. Znovu se dostávají na povrch, opět silnější než kdy předtím, už bych nezvládla bojovat tak, abych tím nikoho nezasáhla.
Poslední dobou cítím neskutečnou úzkost už jen když vstanu z postele, je se mnou pořád, a je jedno kolikrát si řeknu, že musím dýchat zhluboka, neodchází. Bolest, věrný stín, se mi roztahuje v hlavě a snaží se vytěsnit každou šťastnou vzpomínku nebo myšlenku, daří se. A nicota, ach má věrná nicota, činí mi potíže ze sebe dostat slzy. Smutek, prázdno, úzkost, strach. Jeden musel z kola ven. Nebudu tvrdit, že se nebojím, bojím. Tak jako se všichni bojíme neznáma, abychom uchránili svůj život. Já se ale života vzdávám. Sobecký čin, sobeckého člověka, který už nemůže dál.
Dala jsem si šanci, víc než jednou. Snažila se dostat se ze dna zpět na povrch. Jenže čím výš se dostanete, tím horší je pád. Už mám polámaný skoro všechny kosti. Navíc, v čem je o tolik lepší být uprostřed propasti, než na jejím dně, když ani z jednoho místa nevidíte světlo? Jsem unavená, potřebuji si odpočinout, ale spánek nepomáhá.
Ráda bych si myslela, že mému okolí beze mě bude líp, a bude. Jistě, chvilkový šok a bolestná rána. Rodiče a bratři to nejspíš ponesou hůř, budou mít pocit, že jsem se nerozhodla správně. Ale bylo by správné počkat, aby viděli, jak přicházím o poslední zbytky rozumu? Jak postupně přestávám zvládat školu, jsem čím dál tím víc podrážděná, ubližuji si, křičím nebo vůbec nemluvím, nedokážu je obejmout, brečím, až nakonec celé dny jen ležím v posteli. Proč jim dávat naději, že to se mnou zase bude lepší? Když jsem se zkusila zabít poprvé, nikdo z nich neměl ani tušení, že by jejich dítě/sestra/kamarádka byla zralá na psychiatra, neviděli to. A já se nemusela cítit provinile i za to, jak jim má neschopnost komplikuje život. Teď to vědí. Sledují mě. Kdyby věděli jak mi je, měli by obavy. To nechci, sami mají své starosti. Nechci je měsíce sžírat nadějí, že mě opět uvidí takovou jakou mě znají. Protože je to jen maska, maska co mi za ten čas přirostla ke kůži, že už ani nevím co je pod ní, ale maska. To, že jednou zemřu vlastní rukou je nevyhnutelný průběh událostí. Bylo jasné, že se to dřív nebo později stane. Nechci je dál krmit nadějí, protože vím, že ztráta naděje bývá často horší než ztráta samotná. A doufám, že mi všichni, i vy odpustíte, že jsem přišla do vašeho života a takto sobecky z něj odešla.
Po takové době ve válce sama se sebou už nejsem schopná cítit lásku jako takovou. I tak jsem ale na psacím stroji napsala rodině krátký vzkaz: Mám vás ráda, mnohem víc než dávám najevo., protože jde o alespoň nějaký náznak hřejivého citu, a to v mém případě láska je. Nepřeji si je ranit a nikdy bych nikomu nedovolila ranit je. Možná proto mi přijde tak hloupé napsat vzkaz delší než dvě věty. Nic nezmění fakt, že ztratili člena rodiny a žádná věta jejich bolest nezmírní tak jak bych si přála. To samé u přátel(, kteří mou smrt přejdou mnohem snáz.) Není nic co bych mohla říct, abych zabránila vašemu zármutku, lidé se tak zkrátka vyrovnávají ze smrtí. Přesto doufám, že raním co nejméně lidí a všichni na mě brzy zapomenou/naučí se beze mne žít.
Ráda bych poskytla nějaké vysvětlení, nějaký důvod proč se v mé hlavě děje to co se děje. Pravdou ale je, že nemám nejmenší tušení. Nevím proč se nedokážu nadechnout, nevím proč nedokážu cítit téměř nic z pozitivní části spektra emocí, nevím ani proč mě žití tolik vyčerpává. Možná je to zkrátka jen tím, že já jsem já, a odborníky nazývaná "deprese" nebo "psychická porucha" ke mně zkrátka patří, a jsem slaboch, který s ní nedokáže déle žít.
Omluvy jsou většinou jen slova pro ulehčení svědomí, i tak se ale omlouvám.
Fíha, to zas bylo po dlouhý době trochu vážnosti. Nuže adios amigos (ani nemám ráda španělštinu, hah), díky že jste to se mnou vydrželi tak dlouho a sorry za případný ztráty, zvládnete to.
Tenhle článek publikuju nejspíš v průběhu, co bude z mýho rozkydlího těla vytejkat krev. (Plus mínus za dvě/tři hoďky.) Upřímně doufám, že už se znovu neozvu, při dalším pokusu bych totiž musela být víc kreativní a všem bych to akorát zbytečně zkomplikovala. Přejte mi štěstí, já vám ho budu přát taky.
Mějte se a have a day, there is no need to have a good day, another day is sometimes enough.
A jakou písničku si dáme jako poslední na naší společnou jízdu? Tu co na začátku. Já vím, děsný klišé. (Bylo by dost trapný kdyby mi to nevyšlo, co? Ale slibuju že se budu snažit. Já vím, já vím, smrt je vážná věc.)
No nic, já si jdu alespoň trochu uklidit pokoj, ať po sobě nezanechám takovej bordel. Pak si možná zajdu ven (No co, ať cigarety nepřijdou vniveč, a třeba budou hvězdy.) a můžu jít na to. Na vykrvácení je blbý akorát to, že dost trvá. To zas bude noc.


Pod perexem rozepsaný blitky za posledních pár dní. (Jako vždy náhodně.)

Vyvěšti mi budoucnost

29. ledna 2017 v 0:49 | Antia
Díval bych se pro tebe,
do Slunce,
prošel celý svět,
prozkoumal mraky,
poznal nepoznané...
Ale stál bys pro mě,
na místě,
zavřel oči,
a nechal se unášet,
silou větru?
.
Taky vás tak obtěžuje, že ke každýmu rozepsanýmu článku musíte první vložit název, předtím než ho můžete uložit?
Mám v tom svůj systém. Podrážděně několikrát klepnu do klávesnice.
Víte co, new year new me, tak začnu první článek novýho roku stěžováním.
...

Nikdy se je nesnaž vyléčit

31. prosince 2016 v 16:01 | Antia
Pokoušet se vytvořit něco kloudnýho z týhle slátaniny oficiálně vzdávám. Opět jsem se překonala a je to ještě horší než obvykle. Opakuju se, nenavazuju, přeskakuju. Jsem psychicky vyčerpaná a nic lepšího ze mě stejně nevypadne, takže fuck it a vy si radši přečtěte film nebo pusťte knížku.
.
Štvě mě (pro ty co zrovna teď přišli-je to na mě moc silný slovo, ale co se týče popisování pocitů, tak to jsou všechny.) že mi ještě není osmnáct. A to z jednoho prostýho důvodu, nemůžu doma v klidu třískat do psacího stroje a u toho pod otevřeným oknem kouřit cigarety. Je to škoda, protože tak nemůžu vytvořit konejšivou přesilu příjemného nad nepříjemným. A tak se tady mučím psaním u notebooku a utrpení vyrovnávam jenom písničkama z mobilu, do čehož mi spotify každou chvíli háže reklamy.
Ježiš, zas melu hrozný pitomosti. Věty na kterejch nezáleží, o věcech který nedávaj smysl. Nebo naopak? Nezáleží na věcech a věty nedávaj smysl? Asi obojí.
Každopádně mám jednu zásadní otázku: Kde je kurva Evelyn? Děkuju za odpovědi.
...

Svlíkněme se do naha, vyjděme ven, a mysleme na lásku

14. listopadu 2016 v 19:47 | Antia
Nadpis se nijak nevztahuje k článku. Jak jinak.
Bych to mohla zkusit uhrát na nějakej skrytej smysl. Pozor, jen pro intelektuály.
Nebo se pojďme na všechno vysrat.
Ještě trochu nastíním atmosféru: Psal se chladný listopadový večer, venku svítili hvězdy a .... Prostě blitky z cirka poloviny listopadu. (netušim kolikátýho je dneska)

...
15 ranek nožem z boku levého lýtka

proč se obtěžovat s nadpisem

31. října 2016 v 19:42 | Antia
Co se týká mýho cíle přispívat alespoň jednou do měsíce svými významnými poznatky ze života-celkem těsný, co? (Plést spisovnou a nespisovnou češtinu dohromady je pěkně hnusný, odpudivý a lidi by to neměli dělat.)
Je od vás pěkný, že mi reagujete na moje "postřehy" a vyjadřujete se, takže tímto děkuji. A kdyby někoho zajímalo proč to jen čtu a neodpovídám, tak si občas ani nejsem pořádně jistá o čem že jsem to vlastně psala a vracet se k tomu nechci, navíc můj mozek je stejně jako já dost neschopnej, takže v rámci zachování spravedlnosti neodpovídám nikomu nebo jen vyjímečně. No nejsem já úžasněj člověk?
...
Stalo se toho celkem dost, na to že jde o průběh mýho života a žití mojí osoby. (Takhle debilně je to napsaný schválně.) Většinu si už ale stejně moc nepamatuju, a že by to bylo něco extra zajímavýho bez čeho by se nikdo neobešel, to taky ne. Takže si vlastně nemáme o čem povídat.
...
Poprvé jsem zakusila diskriminaci na základě vzhledu díky naší postarší (Řekne se tak korektně stará? Lidi obšas zbytečně slovíčkaří. Stáříé není špatný, ale přirozený. Je to jak slovem tlustý. To že je člověk tlustej neznamená že je blbej, zlej nebo nehezkej. Je to jenom slovo. další popis postavy, kterou máte před sebou. Ale lidi maj tendenci měnit běžný slova v urážky.) dějepisářky. Nejen že se blbě vyspala a vietnamskému spolužákovi při zkoušení řekla, že by měl mapu Asie znát na zpaměť. Ale já jsem se ještě před tím při zkoušení dozvěděla, že určitě kašlu na vššechno, doufala že alespoň na trojku to uhraju(s tónem že na nic lepšího stejně nemám) a co se týče otázek, tak proč by mi z dvaceti A4 dala jednu nebo dvě říšě, když mi může na přeskáčku vyjmenovávat panovníky, ať je zařadím a projdeme si všechno. Pořádně jsem to neuměla, tak´že se známkou problém nemáim, i když se mě ptala záměrně jinak než všech ostatních, ale tak to prostě je, život není fér a učitelé už vůbě. (Dělám si prdel, částečně.) Vím, že lidi občas bejvaj bezdůvodně zláý a nepříjemný, ale už se mi to dlouho nestalo, a už vůbec ne co se týká učitele, kterej by si na vás neměl chladit žáhu. Ale tak co. Hlavně že vím že jsem barevnohlavej flink, že. Celkově moc nechápu spontánní pohnutky řízený emocemi, i když jsem nepříjemná, tak mezitím zvážím jak moc, jestli se mi potom uleví, a nebo prostě zkouším být jako ostatní. Každopádně většinu času se to nevyplácí. (No nekecej.) Škola je fajn, vzdělávejme se, děti.
...
Objevuju a poznávám krásy lidskosti. Ne svojí samozřejmě, tak dobře na tom nejsem hah. Je skvělý vidět nepředstíranej smích nebo slzy. Radost ze života, těžkosti bytí, problémy a jejich řešení. To jak se každej pocit mění podle toho komu patří. Nic není stejný, podobný, ale vzdálený. Nádhera. Miluju to.
...
Vytrhl pramínek,
prošedlých vlasů,
vepsaných vzpomínek,
bolestných časů.
.
Vlož mi lístek,
mezi žebra,
chce být krásná,
náhle zbledla.
Střípek sklíčka,
na jazku,
změní tělo,
v okamžiku.
Tekutina,
v vyschlém hrdle,
zehřejí se,
duše skřehlé.
Trocha kouře,
černé plíce,
vyschlé mládí,
slivovice.
.
Proč se pokoušet o průměr když můžete bejt podprůměrný. kriploidní veršíky.
...
Stáří začíná v okamžiku, kdy se muž začíná chlubit mladšími partnery namísto starších. lel
...
Nedávno jsem viděla skvělej film. Dogma. Opilý andělé. Nadržený proroci. Černej apoštol. Bůh ženou. A další bezva věci. Podívejte se na to. (A nemáte zač.)
...
Ne že by se mi nechtělo psát, ale jsem na to moc unavená, přešlá, bla bla. Navíc většinou spojuju rozepsaný věci z předešlejch dnů, teď toho moc nemám. Hlavně že se držím časovýho plánu. Příště toho bude víc. Stejně to nikoho nezajímá. Ani mě.

Mělo tu bejt cocaine blues od johnnyho cashe, ale ty verze z živáku na YT nejsou nic moc.

Až se najdete, povíte mi kde?

25. září 2016 v 21:40 | Antia
Co byste chtěli slyšet? Číst? Co očekáváte při pohledu na tyhle řádky? Proč se mnou ještě ztrácíte čas? Co mám udělat? Kde jsem poslední měsíc byla?
Život se obrací, ale konečně tím správným směrem. Jsem lepší dcera, lepší sestra, lepší kamarádka, lepší student, lepší člověk. Haha.
Měla bych být. Všechno jde dobře. Opitá K. mi svěřuje svoje problémy, matikářka mě povzbuzuje slovy jen tak dál, dokážu mluvit s neznámými lidmy, pro rodiče se moje sebepoškozování pomalu ale jistě stává jen špatnou vzpomínkou, o rok mladší bratr se o mě nebojí, o toho nejmladšího se dokážu postarat, jednou do měsíce mluvím s úsměvem na tváři s psycholožkou, psychiatrička vidí změnu, chodím "pít" a kouřit s vrstevníky, všechno je lepší.
Jenže... toé bych nebyla já, aby všechno šlo tak hladce. Poslední dobou kdykoliv se podívám na svý ruce, vidím jenom nůž kterej mi projíždí žíly, za jak dlouho bych asi vykrvácela? Ale to já přece vím? Vezme-li v úvahu že bych trefila víc než jednu žílu, do osmi hodin je spolehlivě po mě. Je to uklidňující. Mít východisko. Stačí se jenom rozhodnout, přestat se starat. Občas zapomínám jak moc mě K. zná i přes to, že si od ní podvědomě držím odstup. Já se snažím mít dobrý známky kvůli sobě. To já kvůli rodičům, kdybych to měla dělat kvůli sobě... Tak už budeš mrtvá. Jo. Není to úsměvný, impozantní obraz přátelství. Ach. Neměla by to vědět, naštěstí to tolik nevnímá.
...
Je lehký bejt upřímná, když nevíte kde končí lež a začíná pravda. Upřímnost sama k sobě? Když zmizí je po vás. Jednou někdy někdo řekl něco v tom smyslu, že pokud budete nosit masky příliš často, až je budete chtít sundat, nic pod nima nezbude. Životní moludra, což. V poznámkách v mobilu mi jich uivízlo víc, podstatně nepodstatný útržky z mysli, je to jak psát trapnej zamilovanej telegram sám sobě...:
Děvčátka by měla psát slušněji, ale tak lepší než řezání nebo pálení, haha. Ono psaní těchhle sraček je vlastně sebepoškozování taky. Nevermind že.
Pokud opravdu nemáš štěstí, nezvolíš si psaní, ale ono tebe.
Nechte jí se předvést. Opileckej striptýz duše je nejlepší.
Všechno jde skrz mě, nic nezůstane, jenom to projde. Jak mám něčím být?
Už dlouho jsem nebrečela.
Žiju pro lidi, který uprostřed noci překračujou rychlost, ale pak vám zastaví před přechodem.
Na každým se najde něco dobrýho, to ale neznamená, že je dobrej člověk. Nedrž se každýho, haha.
Nemám světu co nabídnout... nikdo mu nic nedluží. Akorát život.
Potřebuju vědět jak moc je si človběk schopnej zkazit a znetvořit duši.
Zkouším být člověkem, najít střípky duše v hospodským vzduchu.
...
Vážně se snažím je nepsat, ale nechtěj mi dát pokoj.
.
Roztáhni mladé hebké nožky,
rozum mi zasuň do ponožky,
dotkni se lehce svého ňadra,
zkus nedívat se do zrcadla,
zavři oči a slastně vzdychej,
hlavně se příliš neostýchej,
ubíhá čas.

Do dna

17. srpna 2016 v 22:37 | Antia
Ani nemam náladu to nějak komentovat.
To jsem napsala, když jsem měla v úmyslu hodit sem jenom veršíky. Zas se mi to vymklo. Ups. A sorry předem.
...
Všechno je v pohodě. Až na mě. Ale to už víme dávno. Hah.

Nezabíjejte se poblíž dětí

12. července 2016 v 21:40 | Antia
Včerejšek mi přinesl velice zajímavý poznání-pořád jsem ulhaná píča.
Jsem byla u psycholožky. U tý nový, celkem milý. Teď už vim že i přírodu milující. Po druhý. Tentokrát bez matky. Probírali jsme emoce. S někým jako já. Lel. Absurdní. Když ona se snažila a vypadá jako jeden z těch mála psychologů, co tomu alespoň trochu rozumí. Takže když se mě zeptala na emoce co člověk může cítit, hned jsem jí vyjmenovala ty základní o kterejch mi bylo jasný že bude chtít mluvit a dál je rozebírat. Předtim měla metaforu se šuplíkama, že si je otevřeme, rozebereme, bylo to poslouchatelný ale nudný. Hlavně se usmívat, že. Strach, bolest, láska, nenávist. Jsem tak neosobní, že jsem si i dala pozor, abych je nevyjmenovala tak jak mě napadly, když mluvila. Pak mi jakože upřesnila co kam patří a já jsem taky mohla říct co mě napadlo. jak když na základce berete slova nadřazený a podřazený. No a pak jsme si jakože obě představily jak ten šuplíček jedný z těchhle základních emocí otevřeme, ucítíme a řekneme co nás napadne/kdy jsme se tak naposledy cítyly/kdy se tak dlouhodobě cejtíme. A jak jí jako řeknu že tam mam totálný prázdno. Maximálně tak úzkost u strachu. Což ale vnímám jako pozitivní, protože je to moje nejintenzivnější emoce-a já si pak připadam alespoň trochu lidsky. No a pak ta otupělost a bolest u smutku. Láska? Hah, někde hluboko, nechci jí lovit, akorát to ještě víc bolí. A nenávist? Když je mi všechno jedno? Dobrej vtip. Takže jsem u cvičení nebo jak se tomu odborně říká, jehož podstatou je cejtit a ne myslet přemejšlela a snažila si uvědomit při čemž vim že lidi něco cejtěj nebo při čem si uvědomuju že bych měla něco cejtit. Měla bych si zatleskat. Jsem jí to nechtěla kazit. Navíc upřímná jsem byla jen k jednomu člověku a to bolí do teď. I když to stálo za to. Asi. Hah. Ještě předtím jsme ještě probírali nějaký obecný věci, co dělam o prázdninách a takový ty kecy. U toho jsem se nezapomněla zmínit jak bylo fajn tohle a tamto. (Tolik k časový posloupnosti.) Ne že by to nebylo fajn, akorát jsem to necejtila. Lel. No a nakonec jsme ještě "hrály hru". První řeknete něco co vnímáte smyslově, potom co si o tom myslíte a pak co cejtíte. Bože, to byla zabíračka. Tu chvíli co jsem dělala jakože hledám nějakej ten podmět jsem uvažovala o tom u čeho bych asi tak mohla vymyslet nějakej ten pocit. Jsem ubohá.
.

Pořád mě nic lepšího nenapadlo

20. června 2016 v 21:47 | Antia
Původně tu měl bejt jinej nadpis než sem nakonec dopíšu, ale rozhodla jsem se, že "Narvu ti do prdele okurku s kostkou másla" by bylo až moc pobuřující. A já jsem přece slušné děvče.

Připíchni mě na nástěnku a tvrď že se zajímáš o brouky

11. června 2016 v 20:10 | Antia
Domácí potřeby-sleva 50% na vše, zavíráme. Domácí potřeby-nově otevřeno. Dva krámky v podchodu u náměstí, hned vedle sebe. Jeden by řek, že jsou výbornou reprezentací životních příležitostí. Občas to nevyjde, co? hah.
...

Nečetla jsem to po sobě

23. května 2016 v 20:33 | Antia
Dneska ve škole zase došlo na můj oblíbenej pololetní sloh, tak jsem společně s půlitrem tady, abych si postěžovala. (Nah, zas tak dlouhý to nebude.) Pijte vodu lidi. Hydratujte se. Nejlíp v hospodě, že.
So... naše češtinářka jako pokaždý zaperlila. Jako první: Charakterizujte sami sebe jako typickýho teenagera. A ještě to vylepšila tím, že se tam měla zapojit předepsanáí věta, kterou (podle ní) puberťáci často používají. Druhý popis, charakteristika, polemizování (to jako máte zkombinovat) na téma vietnamci jsou druhý češi. Nejlepší na tom všem je, že o tomhle se rozpovídala a vypadala dost hrdě. To nám to ale krásně vymyslela no. Další byl úryvek nějakejch (chabejch, jakože ještě horších než ty moje) veršíků, nadpis město se probouzí nad ránem a volně na to jste měli vytvořit líčení. (Zmínila jsem se už jak moc nesnáším líčení? Přijde mi to jako nudný slovíčkaření. Zakompovaný do knihy, odstavce nebo tak je fajn. Ale vplodit to na A4.) A poslední byl popis pracovního postupu (,kterej jsem se ještě mimochodem ani neobtěžovala se naučit-stejně to chce pokaždý jinak-jednou rozepiš co potřebuješ zvlášť, podruhý to má bejt souvislej text) a ještě k tomu činnosti, která vám jde. Tak takovou jsem ještě nenašla... sorry. A hádejte co jsem si vybrala? ještě teď mi je ze mě špatně. Město ospale otevřelo oči... lel. Jako vždy kopa sraček. (Je to ještě úplně novej levl mejch výplodů tady. Jo, i to je možný.) Tak jo, ukončuju svoje stížnosti. Vlastně ani moc nechápu proč to lidi dělaj. Aby si ulevili? (Stejně mě to bude ještě několik let strašit.) Nebo je to jedno z takovejch těch společnejch sdílení, aby se vytvořila nějaká sociální interakce? Jsem příliš povrchní.
O víkendu jsem šla na nastřelení náušnic. Ve zkratce-Měla jsem je jako malá, náušnice se poztrácel, dírky zarostly. Asi rok zpátky mě mamka vzala k doktorce, která si s mým uchem hrála tak dlouho až se mi zatočila hlava a nakonec ty dirky byly stejně na hovno. No a pokus číslo tři. Tak snad to vyjde. Hah. Jinak ne, že bych se k tomu jen tak rozhodla. Brácha si k narozkám přál roztahovák, takže šel taky na dirky, akorát mu to dělala jako piercing. (obě, proč troškařit.) Jo a matka si nechala píchnout kamínek do/na nosu, takový to jak to máte z boku nosu. (Profesionální vyjadřování.) Protože řekla, že když si necháme piechnout piercing, tak si ho nechá taky, a samozřejmě to chtěla. Tomu říkám výchova. Miluju svý rodiče. A proč že jsem je vlastně chtěla? (protože vás to všechny určitě děsně zajímá.) Je to další z mnoha způsobů vyjádření osobnosti, se pořád zkouším najít. Mám v uších stříbrný hvězdičky. Ve čtvrtek je můžu vyměnit. Ale momentálně jsem s nima spokojená. Jsou roztomilý. Mi připomněl Kunderův začátek Nesmrtelnosti (?), čet ste to někdo? Jestli ne, tak do toho jděte. Ten chlap píše výborně, přijde mi to hrozně něžný. (A mám takovej pocit, že už jsem se o něm zmiňovala, ale tak, vískrát vám to neuškodí.)
Jsem unavená. Vim, že to říkám skoro pořád, ale dneska mám i konkrétní důvod. (No není to skvělý?!) A je vážně překvapivej-jsem včera po dlouhý době nemohla usnout. Nespavost je svině. obzvlášť když si navyknete chodit spát kolem pů desátý. Potřebuju svejch devět hodin spánku. Nebo tři... Už dost dlouho jsem nebyla večer venku, vlastně ani v jinou dobu. Takový ty cesty ze školy a do školy nepočítam, to nic není. Ani nevim proč. Venku je moc světla, hah. Hlavně moc lidí. Žádný toulavý duše, žádnej klid. Potřebuju noc. Ale spánek je přednější, ne? Ani se nedivim, že jsem tak přešlá.
Včerejší novorozenec:
Poskládal vlaštovku z papíru,
pak utrhl jí křídla,
s zápalkou škrtnul tichounce,
nechtěl se déle hlídat.
Popel vyhodil do vzduchu,
poslouchal vítr zpívat,
doufal že přejde vzpomínka,
ruce si začal líbat.
Šílenec vzrušen směje se,
jen blázen začne brečet,
jak rychle vina smyje se,
kdo nepřestane klečet.
Kolena samá modřina,
proč raději neuteče,
snažíc se býti hrdina,
člověk zůstává zničen.
Smutek ten v duši zůstává,
a zanáší tak mysl,
každý si s každým pohrává,
kde je můj cit a smysl.
Nic v žádný části celýho tohohle článku nehledejte, jenom se snažím dostat z nálady-je to jenom další den, ještě jeden zvládneš a nějak se skrz něj dostat. Tohle rozpoložení je otravný, i když se v něm už neocitám tak hluboko a tak často. Chci si ublížit. Hahaha. Můj "vypořádávající" se mechanismus. K nezaplacení. Taky jsem si včera pouštěla Doors, proč lidi neznaj jméno týhle kapely. Proč ho znám já. Měla bych... nevim, nevim, nevim. Nic kloudnýho ze mě nikdy nevypadne. Proč se nevymotat z věčnýho zmatení. Konce jsou nepředstavitelný. Jenom dokud se s nima blíž neseznámíte. A já nechci sedět sama.
Taková ta sebelítost. Bože. Ubohost. Ona to ani lítost není, kdyby to byla lítost, tak jsme na tom ještě dobře. Je mi to jedno. Co se stane dneska, zejtra. Potřebuju změnu. Časem přijde. Přestávam bejt trpělivá... nikdy jsi nebyla.
Proč nemůžu něco chtít tak jako ostatní? Po ničem netoužím. Apatie je bezcenej společník.
Tak vám přeju ať nepřestanete chtít a mějte se hezky.

Asi by se víc hodilo dát sem Doors, co?

Něco ve mně chybí. Nebo přebejvá.

15. května 2016 v 20:16 | Antia
Původně jsem měla v plánu na celej květen zmizet. A před pár měsíci bejt touhle dobou pod drnem. No co, člověku nemůže vycházet všechno. Hah.
Ne že bych měla v úmyslu celej měsíc nepsat. Znám se dost dlouho na to, abych věděla, že pokoušet se o něco takovýho nemá cenu. Můj mozek neumí poslouchat. Ráda dělám věci co se mi příčí. Snaha o sebevýchovu je zbytečná. Chápe někdo, co se tady pokouším říct? Já taky ne. Osobnost hledám nějakej ten rok a ta mrcha se pořád schovává. Porodil ji vůbec někdo? Hledám nenarozený dítě. Ale porod je moc bolestivej na to, abych to udělala sama. Chytíš mě za ruku?
Vlastně jsem se rozhodla pro pravej opak, psát každej den. Nikdy jsem to nědělala. Psaní. Jsem spisovatel. Jsem umělec. Blah. Nemám je ráda. Pseudo umělce. Možná proto že na rozdíl ode mě něco umí. Člověk, kterej píše jen proto aby slyšel, že je dobrej, je blbec. Chcete uznání? Udělejte něco lepšího než jen vypouštění žvástů do světa. Bezcenný kecy. Ne všechno má význam. Tenhle text je hlubokej. Kdo to řek? Ale, jeden kritik. Ty jo, taky jsem si to myslel, má to myšlenku. Jeden bezdomovec mi říkal, že tahle knížka je skvělá. Bezdomovec? To určitě bude stát za nic. Proč lidem tolik záleží na tom co si myslí ostatní? V očích svých přívrženců poletím až k nebeskejm výšinám. A přitom vlastně budu sedět na prdeli. Je fajn, že se někomu něco líbí. Ale musíte mít názor. Ne jenom opakovat věty ostatních. Kam pak mizí všechna originalita? Naše přesvědčení jde proti většině, jsme víc než originální, jsme jedinečný! Jedinečnej může bejt jenom jeden, v tom je to kouzlo. Jenom mrtvá ryba pluje s proudem. Text co si N. dala na instagram. Proč ta touha plavat proti proudu? Jestli ti to přijde lepší, jestli máš pocit že zapadáš do většiny, buď v ní. Neztrať sebe.
Zabila jsem se kvůli ostatním. Ale to už je hodně dávno. A kdykoliv se vyškrábu z hrobu, mám pocit že dělám něco špatně.
Slyšeli jsme, že ses zlepšila ve škole. Máme z tebe radost. A proč máte radost?, známky nejsou to samý jako inteligence. ... Ale samozřejmě jsem ráda, že máte radost. Proč mám na rodinejch oslavách vždycky pocit, že nikam nepatřím. Můj praotec se na mě dívá jako bych byla mimozemšťan. Můj rasistickej, protiislámistickej děda. Proč mi to vadí? Chabá poslední věta ve snaze o empatii. Jsou mi cizí, moji příbuzní. Je to moje, nebo jejich vina? Měsíce strávený uvnitř pokoje, vyhýbání se rodinejm sešlostem, nepřijela jsem na Vánoce, nedostala jsem od nich dárky. Byly uražení na dítě. Ale nikdy neotevřeli dveře. Vyčítám jim to? Nevím. Neměla bych, že ne? Jenže vaši blízcí by tu měli bejt pro vás. Pokud se k vám někdo otočí zády, protože je to pro něj jednodušší. Protože se nenamáhá více přemýšlet. Jak moc je vám blízký? Lze vyčítat člověku to, že ho zaslepila vlastní hrdost? Lidé a jejich schopnost vnímat věci objektivně. Cítí se ukřivdění. Mají city. Někdy nelze věci vnímat zeširoka. Vážně? Proč máme na rukou krev tolika mrtvých?
Za prvý mě k tomu přivedlo to, že jsem do tý doby ještě pořádně nazačala používat psací stroj, kterej jsem si s takovou námahou přivezla od K. A taky jsem chtěla/chci vědět, co to s mojí pomotanou hlavinkou udělá. Otec se mě ptal, jestli mě psaní na stoji baví. Mám to ráda. Kdyby ne, nedělala bych to. Přijde mi skvělý, že to co napíšete máte hnedka v ruce. Že když se upíšete, chyba tam zůstane a vy se jí nemůžete zbavit. (Teda pokud nemáte barvu, či co, aby ste to přetřeli.) Začátek věty, kterou jste později změnili můžete přeškrtnout, ale stále uvidíte průběh vašich myšlenek. Svým způsobem je to osobnější. A ten zvuk. Jo, ten se mi taky líbí. I když je to zároveň nevýhoda, pokud s nikým sdílíte své místo pobytu, mám omezený čas do kdy můžu psát, a pokud píšu, lidé to slyší. A co vlastně píšeš? Nic. Neříkej mi nic, když to slyším. Myslela jsem tím, že nic co bys potřeboval vědět. Jo, na otázky co se mejch řádků týče jsem dost háklivá. Ironie, že píšu blog. ono ale když píšete "pro někoho", nepřipadáte si tolik jako blázni, kteří trpí samomluvou. (A to se občas hodí.)
Až tenhle měsíc skončí, pokračovat v tom nebudu. A ty řádky buďto spálím, nebo je dám někomu, kdo o ně bude mít zájem. Spíš ne. Při výlevech co jsou tady, musí každýmu dojít, jak hloupý ty věty sou.
...
Včera jsme s K. a N. jeli vlakem do Plzně, do kina, na nákupy a tak. Nic moc podstatnýho. (Mam svoje první kraťasy, lidi!)
Každopádně při cestě zpátky na vlakáč jsme se dostali k BDSM-ne, tak se téma naší krátký diskuze nazvat nedá. Počkejte si, bude to ještě zábavnější než jen to, že se puberťačky (spíš já a N.) baví o něčem takovým. Naštěstí jen na krátko, dýl bych to nevydržela.
Abych to osvětlila. O píčovině 50 odstínů šedi jste už předpokládám všichni slyšeli. N. je fanoušek, jakože fakt, četla knížky, byla na filmu. No a já, řekněme, že ta knížka ve mně zbuzuje kupodivu až poměrně intenzivní pocity nenávisti. Stačily mi útržky na tumblru a z jinejch internetovejch zdrojů. Jsem to ale puritán, fetiše jsou přirozený. No jasně že jo. Ale tohle, to je knížka o skoro až domácím násilí, narcistickým sadistovi a holce, která za svůj život spadla víckrát než jednou na hlavu. A vážně mě neuvěřitelně vytáčí, že tohle má bejt reprezentace BDSM vztahu pro veřejnost. Bože proč? Proč si ta ženská co to napsala radši jenom nevyhonila nad Stmíváním a potom si nepustila porno, místo toho, aby ven vypustila takovou sračku.
A N. to ještě vylepšila. Tohle není BDSm. ne není, ale je to náznak BDSM. Ne, N., sorry, ale to, že někdo použije při sexu bičík fakt nic neznamená. Bože. A tohle se pak cpe do hlavy vlhkejm puberťačkám. A k špatný reprezentaci fetišů, úchylek, říkejte si tomu jak chcete ještě dává šanci úchylnejm chlápkům, aby se vyřádily na mladý naivní holce. Měli byste si s tou skvělou autorkou plácnout, ty vole. Ještě k tomu to, že si to pak všichni budou představovat jak Hurvínek válku.
Hele, nadělám ze sebe odborníka. jsem pubertální výrostek. Vím toho málo. Každopádně obdivuju dynamiku dlouhodobejch BDSM vztahů vzájemnou důvěru, která mezi dvěma lidma musí vzniknout, aby to fungovalo. A tahle knížka to prostě ničí.
K.:A co vlastně BDSM znamená? N.:Nevim, podíváme se ve vlaku. Já radši mlčela a díky bohu se na tohle téma pak zapomnělo. Výuborný, takže ani neznáme význam zkratky, kolem který se má tahle super knížka točit. Ale hlavně že je jinej a dal jí pásku přes oči.
Bože, jsem tak vlhká.
Ne, ani trochu. Kdy už tahle trapárna bude za náma.
...
Občas mám pocit, že neznám nikoho, s kým bých si měla co říct. Myslím tím něco, co by mě vnitřně uspokojilo. Prostě si nech vylízat píču a bude to lepší, holka. Můžu si za to sama? Jasně, kdo jinej. Když nikam nechodíte. Můžete tak akorát doufat, že někoho potkáte při večerní procházce parkem. Jenže moje město je moc malý na to, aby tam někdo byl. Navíc k tomu, aby se konverzace někam posunula, musíte do ní vložit sami sebe. Zkoušela jsem to. Druhá strana neodpovídala, nebo mám jenom problém se spojením. Pověz mi svoje hříchy a já tě vyděsím těma svejma. Jsem moc hnusná na to, aby si se mnou někdo začal povídat. to není sebelítost. Akorát fakt, společností prostě nejsem vnímaná jako atraktivní. Je mi to jedno. Snažím se zapracovat na svejch problémech se sebenenávistí a momentálně jsem se svým xichtem i postavou v pohodě. Jediná nevýhoda toho bejt nepřitažlivej a divnej je to, že vás běžný lidi neosloví. Potkávám vůbec někoho jinýho než běžný lidi? Sama jsem součást davu. Najdi mi někoho, komu budu stát za pár upřímnejch slov. Najdi mi někoho, kdo přežívá jak já.
Jsem sama. Yeah. Není na tom nic špatnýho. Dokud vám to nezačne lízt na mozek. Potřebuju společnost. Nechce mě někdo zbavit panenství, sex bez závazků, pojďte do toho, lidi. Pod zákonem nejsem. Chci za to jenom konverzaci... Nevýhodná nabídka. Hah.
...
Je špatný, že je můj cíl se co nejvíc zničit? Mám pocit, že dokud člověk neklesne na úplný dno, nikdy se dokonale nepozná. Chci vědět kdo jsem. Do posledního detailu.
Má předrahá mysl se rozhodla, že je zas na čase mi začít ukazovat obrazy všemožnejch způsobů sebevraždy. Zavřu oči a už automaticky plánuju jak, kde, kdy. Každej prej někdy myslel na sebevraždu. Věřím tomu. Taky se říká, že jak začnete plánovat, je to už celkem blbý. hah.
Mám se dobře. Jsem ztracená. Osamělá. Ale vnímám i ty pozitivní stránky života. Zase můžu obdivovat věci kolem sebe. A hlasy už tolik nemluví. Mám se nejlíp za poslední asi tři roky. Nejsem v pohodě, ale můžu se sebou pracovat.
Proč mi to dělá? Proč pořád vnímám okamžik, kdy jsem byla na pokraji smrti jako ten nejlepší? Proč mi chybí spolknout pilulky a vyzvracet se na záchodě? Chybí mi hlasy. Ani nevím proč jim říkám hlasy. Není to tak že bych je vyloženě slyšela. Spíš je cejtim. S práškama o dost míň. I tak se ale občas objeví.
Když jsem se poprvý dostala k psychiatričce, ptala se mě na různý otázky. Hlasy ale neslyšíš, že ne? Ne. Nelhala jsem. Ani to víc nerozebírala. Občas si pohrávám s myšlenkou, že to bylo špatně. A jindy zas že bych měla vysadit prášky a začít dělat co říkají.
Kdykoliv se u mě objevil nějakej "symptom" nebo jak to říct, zkrátka nějaká skvělá novinka. Vyhledávala jsem si to na internetu. Tlak v hlavě například. Nikde se o něm nepíše, dokud ho nehledáte. Doufala jsem, že najdu odpovědi na to, co se se mnou vlastně děje. Občas je možná lepší nevědět.
Schovávám se před lidmi, kteří mi chtějí pomoct. A pravda je, že se nechci vyléčit. Nejsem člověk stvořenej pro život. Jenom se snažím přežít do doby než budu ve věku, kdy se budu moct odstěhovat od rodičů a bratrů. Nechci je ranit. Nechci, aby se vinili za mou smrt.
Člověk může zemřít i bez toho, aby se zabil. Povzbudivá věta. A taky plná smutku.
...
Měla bych sem napsat i v den, kdy se nechci vypařit. Jsem vcelku pozitivní člověk. Fakt.
Co vám tohle dalo? Co to dalo mně?
Všem nám akorát tak žeru čas.
Proč že jsem si to vlastně zakládala blog?
Jsem ztracenej případ. Dobrý dny. Je za ně moc velká cena. Špatný dny vás totiž rozžvejkaj a pak vyplivnou pár zbytků, který se druhej den snažíte dát dohromady. Vždycky jim něco zůstane mezi zubama. A vás je pak míň a míň.
...
Rozhodla jsem se si přečíst co že jsem to za poslední dny napsala. jsou to sračky. ale když to nikomu neukážu, bud mít pocit, že jsem blázen. Prosím řekněte mi že nejsem šílená.

Stačí na to kliknout. A blog mi to otáčí, takže je to nakřivo. Asi znamení, že je lepší to nečíst. Hah.
...
Tak zas někdy.

Pokrytecký zvíře hodující na lidským mase

26. dubna 2016 v 22:02 | Antia
Poslední dny zas bojuju s představama všemožnejch druhů sebetrýznění, tak si pojďme rozvést nějaký nepodstatný poznámky, který se mi za poslední dobu ocitly v mobilu. Nebo tak něco. Zkrátka výflus z mý drahý polovičky.
První ale to důležitý. Mám nový bačkory, jsou hebký a maj na sobě ksicht králíka i s plastickejma ušima. A taky mam momentálně modrý háro, ale barvy střídam poměrně bežně, takže nic převratnýho. (Zato ty bačkory jsou.)
...

Přespříliš dvěří

7. dubna 2016 v 20:40 | Antia
Takže za prvý, tenhle článek je plnej depresivních keců, pár veršíků (ty ne, protože mě blog zas nenechá publikovat celej článek. awesome.), víc depresivních keců ohledně Princezny a až moc velkýho množství dveří a já nevim čeho ještě.
Za druhý, už jsem v o dost lepším rozpoložení. tak trochu. Znáte to. Zkrátka je to nějakej ten den starý, ale pořád aktuální. (Ach, ty moje vyjadřovací schopnosti.)
A za třetí, buďte rádi že dejcháte, dokud dejcháte. Carpe diem, hah.
...

Sklenička zakonzervovanýho mládí v rukou smějícího se staříka strhanýho životem

24. března 2016 v 20:16 | Antia
Úvody jsou přeceňovaný. Všechno je přeceňovaný. Dokud to nemáte. Nebo to bylo podceňovaný? Hah.
Je to kupa osobních sraček. (Byli jste varováni.)

Jsem papírová růže

18. března 2016 v 20:58 | Antia
Měla bych něco napsat. Už je čas. A tím měla nemyslím mou povinnost vůči vám. Upřímně ani nechápu, jak si někdo může připadat jako dlužník někoho, koho sotva zná. Špatný úhel pohledu, vím. Jsem zavázán lidem, kteří mi pomáhají uskutečnit mé sny. Bez nich bych to nikdy nedokázal. Pravda. Uznání nedosáhnete sami. Ale stvořit něco úžasnýho, to klidně. A koho zajímá, jestli to nikdo jinej kromě vás nevidí. Nejduležitější pocity pro každodenní život jsou ty, které chováme sami k sobě. Na druhou stranu, bez ostatních nevytvoříte tu pomyslnou stopu, po který spousta lidí tak touží. Honba za vlastním egem. Nevidím si na záda. Přineste víc zrcadel. Co bylo dřív, slepice nebo vejce? K čemu ti to bude? Touha po poznání. Lžeš. Já vím.

Život je to nejdražší co máme

18. února 2016 v 17:12 | Antia
Dělám si prdel. Jenom mě nenapadlo co dát do nadpisu. Určitě se najde spousta věcí, který budou dražší i když budou ve slevě.
.
Takovej ten pocit, kdy je vám předem jasný, že cokoliv z vás vypadne bude na nic.
Jo, poslední dobou ho mám dost často.
Kvalita pokulhává víc než obvykle. Jsem podprůměrem svýho podprůměru. A půjdeme ještě níž!
Na začátek vám sem předhodím mé poslední depresivní "veledílo". Jenom pocity, nebo tak něco. Jo, když už vám dojdou výmluvy, předhoďte všem před xicht, že za to může jen vaše nynější rozpoložení a ne charakter celkově.

Tam, kde si podřežu žíly a než vykrvácím budu masturbovat

10. února 2016 v 18:49 | Antia
Jsem se asi zase rozhodla objevit.
Spíš určitě.
Nikdo nemůže bejt v kómatu věčně. Původně jsem chtěla blog kompletně odpojit od přístrojů. A taky to udělala. Klinická smrt 10 vteřin. Nakonec z toho vyváz. Už zas dejchá. Pohřeb bude jindy lidi, je mi líto...
Víte co se říká. Každej člověk by měl občas vylízt z rakve, kterou si vytvořil. (Dobře, neříká. Ale mohlo by, ne?) Potřebuju nový hřebíky a dřevo. Jo a lopatu. Hlavně lopatu. Pohřbím se hluboko, abych nevylezla. Slibuju. Vemte mi orgány a dejte je někomu, kdo s nima naloží líp.
Mně to bohužel život nedopřeje ani na chvíli. (to kóma myslim nebo odpojení od přístrojů?.) Chtěla bych aby mě srazilo auto. Ne, kvůli kómatu, klidně ať vyváznu s pár šrámama. Nebo vůbec. Who cares. Ale přijde mi to jako dobrá životní zkušenost. Zajímalo by mě na co člověk myslí než se jeho tělo blíž seznámí s předním sklem nebo pneumatikama... Doprdele, proč já debil šel na červenou., Snad neumřu, chci toho ještě tolik dokázat., Měl jsem říct Andělce, že jí miluju., Konečně., Proč zrovna já., Zasranej řidič., Zasranej život., Srát na to., nebo se vám jen zamotá hlava a bude to kurevsky bolet. Co já vim. Právě že nic.
Tolik k pozitivním úvodům. Celá já, sluníčkovej člověk se smyslem pro humor. (Teď se máte smát, byl vtip.)

Další naprosto kreténskej depresivní výlev, jestli tady chcete něco číst, tak tohle ne. Dík.

13. ledna 2016 v 21:08 | Antia
A člověk by doufal, že mi jeden nedávnej depresivní výlev bude stačit.
Sorry lidi.
Pořád mi je na hovno.
Tentokrát je to i přeškrtnutý. Nečtěte to. jenom nechci aby se to ztratilo. moje paměť. Znáte to. Hahah. Jdu dodělat tu češtinu.

Jsem stín v korzetu

11. ledna 2016 v 19:16 | Antia
Nemám páru jak začít. Tak nepiš. Jo no...
Víte co, prášky zabíraj. Pomáhaj. Dělaj ze mě někoho, kdo se v budoucnosti stane aktivní složkou společnosti. Dobrou dceru. Člověka, kterej dokáže vstát z postele. Zvládne základní činnosti. Projevuje se., ... Občas. Asi je na čase zase zvednout dávku. Hah. Protože přijdou i ty špatný dny. (Kterejch se nejspíš nikdy nezbavim. Maximálně budou míň častý.) A podívejme se kdo je tady! Jenže tyhle špatný dny... jsou lepší než předtím. Už jsem na tom byla hůř. Kurva, a o jak moc.Opakuju si to pořád dokola. Problém je, že dřív jsem se v takovejch stavech sotva dokázala pohnout. Nezbejvala energie. Nemytý tělo, nečistá duše, pokoj přeplněnej odpadky, stejně jako hlava. Nechuť podívat se do zrcadla. Kruhy pod očima. Více jak dvě třetiny dne prospaný. Nekonečná únava. A spánek. Pořád dokola. Moře spánku a žádná energie. Věci, který mi bránili... ve všem. V činnostech, který jsou lidi předurčený dělat, ale i v těch, který se rozhodli zakázat. Nebo považovat za nepřípustný. Ubohost. Ať už z tý postele vylezu nebo ne, pořád jsem jen stín. Plíseň požírající sama sebe i všechno okolo. Hlas v hlavě, kterej vám říká, že nikdy nebudete nic jinýho než stín. Stín věcí, který by jste udělali, kdyby tu ostatní nebyli. Vždycky zůstane. Všichni ho mají. Stíny. I když je tma. Části, které jsme sami zničili pro samozvané větší dobro. Rodina, škola, práce, hrdost, pýcha. Proč na zklamání ostatních záleží víc než na zklamání sebe sama? Pozapomínáme na sebe ve víře, že se tak staneme lepšími lidmi. Komický. Lži. V nich se nikdy nenajde nic dobrýho. Kdo dělá, co ho baví je blázen. Nebo měl kliku. Nebo to alespoň budeme tvrdit. Budu se pak cejtit líp. Hah.

Začít žít a nebo se zabít před koncem.

30. prosince 2015 v 23:04 | Antia
Jaké protiklady.
(Takže se části mozku vlastně přitahujou, ne? Bůh žehnej logice. A mýmu braní všechny bohy nadarmo. No jo no. Alespoň si jich vážim. (Ale o víře jindy. (O všem jindy.))
Tolik k mým předsevzetím.
Nah. Zapracujem na tom potom.
First things first. Jamesi, o cigaretách se mluvilo dřív.
Máte na pizze rádi ananas?
Jo, komentáře jsou moc složitý. Radši odpovědět v článku. Jsem líná jak prase.

Nečtěte to. Fakt lidi. Do příště se dam dohromady. Čestný skautský nebo tak něco.

15. prosince 2015 v 21:53 | Antia
Zabijte mě. Vykuchejte zaživa. Něco. Cokoliv. Chci cejtit.
Už zase já. Dost ironie, co? Já, článek, psaní, často. Chtěla by říct tolik věcí a stejně se pořád jenom motám dokola. Opakuju se o tom, že se opakuju. Heh.
Myslíte, že fotky nahýho těla můžou bejt umění?
Ani nevim proč jsem s tímhle článkem začala.
Nejspíš chci upustit páru nebo tak něco.
 
 

Reklama