Na téma

Závislosti jsou na nic, lidi. Vysajou vás. Možná proto se většina obyvatel planety pořád tak mračí.

20. června 2015 v 21:41 | Antia
-Téma týdne jest prostřední odstavec. Jako by to někoho zajímalo.

Hodně dlouho jsem rodičům věřila takový ty věci, co se dětem říkaj... A vlastně jim je neříkaj jenom rodiče, ale prostě se dětem tvrdí. Třeba to, že jídlo po datu spotřeby se stává nepoživatelným. Že když se polejete prostředkem na nádobí, tak vám hnedka rozežere kůži. Nebo to, že na sirky se nesahá, protože by vás popálil ohnivej kohout. Vždycky jsem byla dítě, který poslouchalo svoje rodiče... přinejmenším co se těch bezpečnostních věcí týká. K ohni jsem se odmítala přiblížit vážně dlouhou dobu. Měla jsem z něj respekt. Heh. Nikdy jsem nestála o to zapálit svíčky na adventním věnci, protože jsem se strachovala, že bych si ublížila nebo zapálila věnec i s ubrusem. A vždy to raději nechala na bratrovi, který se o to vždy radostně ucházel. Tenhle odstup k ohni mi začal přecházet teprve nedávno. Jenom pár let zpátky. To jsem začla zapalovat svíčky sama. Hah. Dřív jsem se na oheň vždycky ráda dívala, byla poblíž něj. Ale zacházet s ním se mi prostě nechtělo. Trocha tohohle uvažování mi ještě zůstala. Sirek se dotknu jenom když je to nezbytně nutný. Ale ráda škrtám zapalovačem. Klidně několik minut. Pořád dokola. Baví mě to. Mohla bych si tu vymyslet nějakej poetickej důvod proč... Fascinuje mě, jak můžete něco vytvořit a hned to nechat zmizet., To, že máte moc něco zničit., Jak je síla ohně zajímavá., ... A ono to tak asi trochu je. Ale je to především tím, že se mi to líbí. Trochu mě to uklidňuje. I tak jsem něco takovýho nedělala dost dlouho. Vlastně jsem na to už zapomněla. Možná bych to měla zase zkusit. Naposledy jsem zapalovačem škrtla předevčírem. Abych se popálila. Hah. Ironie. Tolik let jsem se bála, že mi oheň ublíží a teď jsem to já, kdo si drží zapalovač u kůže levý ruky. Ironie číslo dvě. Celou dobu jsem se řezala na nohy, aby nebyli vidět jizvy. A teď popáleniny ani trochu neřeším. Je mi to jedno. Ublížila jsem si tři dny za sebou. Na ruce mam nevzhledný puchýře. Až se zvedne teplota, budu v prdeli. A nebo vlastně nebudu, proč se starat. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží. (Nebuďme tak depresivní, že.) Měla bych si pořídit vlastní zapalovač a ne si půjčovat bratrův nebo matčin. Nevím, proč vám o tom říkám. Tak jako vždycky. Jenom jsem prostě chtěla něco napsat. Trochu se... Já nevím. Nemám tušení co právě cejtím. Z čeho nebo kam se snažím dostat...

Pár věcí co se feminismu týká

10. června 2015 v 18:53 | Antia
Ach ano, žitím nepoznamenaná patnáctka tady bude mít průpovídky o feminismu. Vzhledem k tomu, že o něčem takovým se ve škole neučí, beru to jako svojí povinnost. (To byl takovej ten rádoby inteligentní úvod. Ve skutečnosti bych to spíš přičítala vedru v mým pokoji, ze kterýho mi tak trochu přeskočilo... Jakože na mě přeskočilo, protože v hlavě mi to dohromady nezapadá v podstatě nikdy. A taky si chci dát chvíli pauzu mezi maratonem HP. ) Nerada píšu, nejspíš to ani neumím, nějaké zdlouhavé na sebe navazující věci, takže tenhle článek je v podstatě takový to co dům mozek dal...
 
 

Reklama