Mám všechno a nejsem nic

1. listopadu 2017 v 18:46 | Antia |  Zápisy
Opilec tisknoucí se k prázdné láhvi,
touhy co z tebe život vábí,
samota duše a teplá těla,
něha co ještě nezmizela,
vrať mi ho zpátky.
...
Nepřestala jsem psát, ne úplně, dokonce mám i pár rozepsaných čehosi ze září a října. Jen už to není ani to málo, co bývalo. Monotónost ztěžkla.


...
21.9.2017
Mám pocit jako bych zkalmala dítě, které doufalo v lepší zítřky.
A je mi z toho do breku.
Prtože za všechny ty roky se nic nezlepšilo, jistě, změnilo, je to jiné, ale ne lepší.
Spousta lidí by tvrdila, že hlavní je se nikdy nepřestat snažit. Vytrvat. A bude líp.
Pravdou ale je, že s každým dalším rokem ztracím víc než předtím.
Dochází mi slova.
Naděje.
Schopnost racionální volby.
.
20.10.
Tak jo, možná jsi měl pravdu, někde hluboko uvnitř mě je i vztek.
Ale i tak je zaobalen tlustou vrstvou smutk a vědomím, že nikdy neodejde.
Nemůže.
Vypustit ho by bylo až moc bezcitné a zranilo spoustu lidí kolem mě.
A vzhledem k tomu, že mě od třinácti vychovávají mentální poruchy, vždycky si zvolím zranit raději sebe než ostatní.
Protože jsem naštvaná.
Naštvaná na všechny, kteří si nevšimli. Na všechny, kteří viděli náznaky, ale ignorovali je. Na všechny, kteří nechali dítě roky o samotě.
Jsem naštvaná na své rodiče, kteří prali povlečení s čárami od krve a čekali, až za nimi sama přijdu. Kteří i když věděli, že jsem se dřív řezala, nezeptali se, když jsem opět začala nosit dlouhé rukávy.
Ale ze všeho nejvíc jsem naštvaná na sebe, že jsem si nedokázala pomoct. Nebo si o ni říct více než jen jednou. Že jsem to nechala zajít tak daleko. Že jsem to neskončila dřív. A lépe. Že se i přes to, že vím jaká jsem, stále se snažím žít.
Chtěla bych to vzdát.
Bolest není se mnou, je mnou.
Trápím se a už v tom nechci pokračovat.
Dobré dny nikdy nevynahradí ty špatné, i kdyby jich bylo sebevíc.
.
21.10.
Dnes jsem rozbrečela kamarádku. Jako jediné jsem jí řekla to, co jsem rodičům, psychologům a psychiatrům slíbila; horší se to. Asi jsem to potřebovala někomu říct, nebo se jen alibisticky nechtěla cítit provinile za nedodržení slibu, nevím. Ono i na práškách mám horší dny, víc horších dnů, a je úplně jedno kde jsem, na poslední zhoršení-"propad" si vzpomínám, protože mi deprese zase jednou ukázala, že s ní nikdy nebudu sama. Chtěla také jet na dovolenou, a mne si jen tak mimoděk přibalila do kufru. Šest dobrých dnů z deseti dnů dovolené, ale není tak špatné skóre, ne? Spousta slunce, skoro jsem se nezvedla z postele, množství jídla, na snídani už jsem nedošla. Chceš jít k moři? Ne. Děje se něco? Ne. Jsi zas bezdůvodně smutná? Jo. Tolik na balkoně vykouřených cigaret, jako by ve mne chuť tabáku snad měla probudit chuť žít. Slzy, smutek vpitý do polštáře. Prázdné pohledy do zrcadla v koupelně, když nepoznáváte sami sebe. A pěst v puse v té samé místnosti, za zamčenými dveřmi, tak aby nebyl slyšet pláč, když pokoj není prázdný stejně tak jako vy. Nezáleží na tom, jak "to" popíšete; výsledek se nikdy ani vzdáleně nepřiblíží bolestné skutečnosti, ale i tak zraní.
Právě proto jsem si vybrala zrovna K., dokáže se s tím v rámci možností srovnat, alespoň o něco lépe než ostatní. Pokud bych měla vybrat nejšťastnějšího člověka, kterého znám, byla by to ona. Je spokojená, ne na okraj, ne pro ostatní, ale uvnitř. Občas bývá smutná, vystrašená nebo naštvaná, ale má nenásilnou radost dítěte, žije, aby žila, protože chce; i když o sobě občas pochybuje. (Jo, mám jí ráda, záleží mi na ní, tak jak to jen pro člověka emočně otupělého jde.) Rozhdím ji tím, ano, ale dá se zase dohromady, za kratší dobu než ostatní, neublíží jí to tolik. Výbuch, ale ne atomovka. Hloupé přirovnání, vím. Doufám, že ji nepřičítám větší sílu než má, ne proto, že bych byla zklamaná, kdyby neměla, ale proto, že by ji pak mé "výlevy a zpovědi" více ranili, to nechci. Snad.
Ne, že by K. byla necitlivá, někteří by ji označili až za přecitlivělou. Možná proto náš rozhovor, kdy jsem se jí "svěřila", že je mi mizerně, skončil tím, že jsem já objímala a utěšovala jí. Na tomto příkladu, lze (imaginárnímu posluchači) dobře vyložit nízkou váhu hry se slovy, která v žádném případě, ať už je sebelepší, nemůže zastínit hrubý obsah. Mluvila jsem s úsměvem, nadsázkou, lehkostí, ironií a sarkasmem mířeným vůči sobě ("černý humor, který mířím proti sobě samé"; už to přejali i spolužáci). U toho jsme se obě obouvaly a vytahovaly věci ze skříněk. Stejně nepodstatná je i snaha druhé strany, K. se smála. Až dokud k ní namísto formy nedolehl obsah, pak mi řekla, že asi bude brečet.
Zkrátka a dobře, deprese/poruchy osobnosti/psychická labilita, udělá život těžkým nejen vám, ale i vašemu okolí. Každopádně je dobré se svěřit, věřtě tmu nebo ne, slyší to rádi a slyšet to potřebují. V nejhorším případě se s tím nezvládnete vyrovnat akorát tak vy, ale řiďme se heslem, zábít se můžeš vždycky (mé osobní životní motto) a nezapomínejme, že sebevražda je kurevsky těžká, takže proč si ten život komplikovat ještě více.
...
Na cokoliv výše nemá cenu reagovat. Nečetla jsem to po sobě a ani číst nebudu, výkřiky do tmy, došla jsem do cíle, mám všechno a nejsem nic. Nejspíše už nikdy nebudu schopná zplození souvislého textu.
Rozkládá mě to až moc dlouho na to, aby to nebylo znát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaunaz J. Isa Kaunaz J. Isa | Web | 6. listopadu 2017 v 9:48 | Reagovat

Souvislost se dá najít na mnoha různých místech.

2 sw sw | Web | 6. listopadu 2017 v 21:03 | Reagovat

Časem to máš jako volnočasovou aktivitu. Zabíjet lidi tím, že se jim otvíráš.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | Středa v 15:39 | Reagovat

Stává se a člověk si nevybírá. Nikdo si nevybírá. Je to tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.