Psychiatrie mě naučila pít kafe, víc kouřit a žvýkat žvýkačky

2. července 2017 v 22:34 | Antia |  Zápisy
Čím je "spisovatel" kterému došla slova?
Co když se ti povede odřezat podstatu vlastní duše?
Pojďme se zase jednou zkusit přebrodit přes řeku nedokončených myšlenek a zbytečných slov.

...

27. 2. 2017
Jak bys popsal smutek, tak aby to každý pochopil? A radost? Vztek? Strach? Lásku? Nenávist? A co prázdnotu? Kolika slovy vyjádřit nicotu, ke kolika věcem jí přirovnat, jak jí sloučit se smysluplným bytím?
Smysl, smysl, smysl. Haha. Pocity a myšlenky. To je tvůj smysl.
Co když nevím, co cítím? Co když nevím nad čím přemýšlet?
Točíš se v kruhu a přitom máš pocit, že cesta vede kupředu. Sejdeš z ní. A stejně skončíš na začátku.
Cejtím hlasy. Někdy víc, někdy míň. Chci, aby zmizely, ale bez nich jsem osamělá. Dřív jsem s nimi i mluvila, občas nahlas. S práškama nejsou až tak častý, a mě zas chybí o kousek víc.
Pomoc mi, nebo mě nech zemřít. Nebo nedělej nic. Je to jedno. Co na tom záleží. Jedna duše se může zastavit, aby ostatní šly dál. Mluvím jak jedinec, co se obětovává pro vyšší většinový dobro; a přitom jen netuším, jak o tom mluvit.
..
1. 5. 2017
Ve čtvrtek oslavím svoje měsíčniny na svobodě. A zítra započnu třetí týden chození do školy po dvou měsících, paráda ne?
Než jsem se stala členem sboru pacientů psychiatrický kliniky, hledala jsem nějaký zážitky od lidí zhruba mého věku, ale téměř žádné jsem nenašla, tak trochu mě to zarazilo. Říkala jsem si, proč nikoho nenapadne sdělit alespoň nějakej ten zážitek, ať nováček není ještě vyjukanější než ten předchozí. Ono ale když se vrátíte do vašeho běžnýho života, jste rádi, když se ráno stihnete probudit a večer usnout.
Jinými slovy, mohla bych vám vyprávět o tom, když jsme si zapalovali cigára pomocí zásuvky, nebo jakej to je pocit když vás okradou o poslední zbytky soukromí, a že měsíc bez přísunu čerstvýho vzduchu dovede i šílence k šílenství. Jenže se mi nechce, nemám čas, není mi líp, a fungovat je děsná makačka.
..
7. 5. 2017
Přála bych si, abychom se jako společnost poučili. Zbavili se nenávisti, ubližování druhým. Ale vždycky se najde někdo nebo něco, co to zkazí. Koho pak vinit za zničený ideály. Chce se mi brečet při pomyšlení na zmařený životy přičiněním druhých. Proč máme takový potěšení z bolesti, která není naše vlastní? Proč mlčíme, když vidíme bezpráví? Proč se ze všeho nejvíc bojíme o sebe?
.
Nic ve mně není, už ne. Na další bitvu jsem moc unavená. Nekonečný války.
..
16. 5. 2017
Doháním školu, toť náplň mého života. Snažím se zvládnout pět měsíců školy za necelé tři.
Ale o tom nechci mluvit. Vlastně ani není o čem, nebo to nevím, nebo to nezvládnu. Kdo ví. Vypadá to, že nitka mezi mnou a psaním se konečně přetrhla, už bylo na čase. Nejspíš jsem přišla o další část sebe.
Měsíc mě nechtěli pustit ven, že bych skočila pod auto. Mamce doktorka, co mě měla na starost, zavolala, ať se mnou na půlhodinovou vycházku nechodí sama. Hah, tleskám, tím nám pomůžete. Když to někomu říkám směju se, no big deal. (Ty anglicismy dnešní generace jsou vážně hrůza.) Pravda ale je, že když se k tomu teď vracím, přepadá mě smutek. Kdybych se snažila, možná bych se i rozbrečela... Je strašný, když s váma jednaj jako s bláznem. Když se měsíc nepodíváte z oddělení, a změnu okolního dění pozorujete z okna. V tom parčíku byly tři straky.
..
22. 5. 2017
Zeptáte-li se někoho, kdo se s depresí v životě nesetkal, co to vlastně je nebo jak se projevuje, s největší pravděpodobností vám odpoví, že cítit se smutně. Nelze nesouhlasit, pravdou ale zůstává, že deprese je mnohem víc než nálada, je to nemoc.
Nechci nikomu cokoli vyčítat nebo poukazovat na neznalost. O psychický poruchách se v dnešní době sice mluví více než dříve, i přes to je ale spousta lidí nevnímá jako problém, který člověk neovlivní, ale nýbrž jako projev lenosti nebo slabého charakteru.
Jaké tedy je žít s "neviditelným hendikepem"?
Zazvoní budík, vstanu z postele a jdu se nasnídat. Vlastně nevstanu, nedokážu se zvednout. Připadá mi jako by moje tělo bylo k posteli připoutáno těžkými okovy. Jako by s každým pohybem někdo vtloukl hřebík do mého těla. Snažím se posbírat všechnu energii, která ve mně zbývá, ale ať se snažím sebevíc, nic nenacházím. Myšlenky se pomalu ujímají mého vědomí. Jak to, že je nemohu ovládat? Tiché hlásky postupně zesilují a já se jich nedokáži zbavit. Celý můj organismus jako motýl naposledy zatřepotá křídly, než mu špendlíkem připnou křídla. Budík zvoní. Hned vedle postele. Natáhni se pro něj. No tak. To zvládneme... Ticho; v místnosti, ale ne v mé hlavě. Copak může být něco tak jednoduchého tolik složité? Může.
Ležím v posteli. Minuty. Hodiny. Několik dní. Jsem ráda, že jsem si zvládla dojít na záchod. Výprava pro pití a jídlo do kuchyně se zdála jako poslední boj o přežití. Otvírám notebook, pouštím seriály. Díly, co jsem dříve viděla mi nedávají smysl. Paměť jako by se přede mnou schovávala. A soustředění? Co je to? Jako útěchu si snažím poskytnout alespoň iluzi činnosti. Spím. Když ne tak trpím. Jak by člověk ve svém vlastním pokoji mohl trpět? Připadal sis někdy smutný, nebo vystrašený? Představ si nejhorší okamžik svého života, a násob ho tolikrát, že se nepříjemný pocit stane natolik silný, až se postupem času otupí. Představ si že je to nůž, jehož čepel tě neúnavně bodá kdesi hrudníku. Vždycky když už máš pocit, že není nic o co by tě připravil, zasadí další ránu, jen aby ti připomněl, že si stále člověk, nebo jsi jím býval. Každou vteřinu ti připomíná, o co jsi přišel. Proč vlastně? Netušíš odkud to přišlo. Hodiny se brodíš zákoutími svého mozku jako tou nejhlubší džunglí, ale stejně nemáš odpověď. Proč ty? Proč tohle? Jak je to možné? Děje se to vůbec?
..
24. 6. 2017
Občas není žádný vítěz, občas válka skončí, ale vy zůstanete poraženi.
Snažím se o tom mluvit, informovat lidi kolem mě. Nikdo se vás na to nezeptá, ne přímo, ale občas jsou večery, kdy to zkrátka vyplyne. A tak o tom v noci mluvíte, sedící na trávě, a vaši přátelé se ptají jaké to je. Jak pomoc. A vy mluvíte, mluvíte, protože víte, že někdo o tom mluvit musí. Říkáte si, že tak možná někomu na vašem místě pomůžete. "Musíme o tom mluvit. Zničit to stigma."
A pokud se zeptáš, co dělat. Odpovídám, že tu být, ukázat že tu pro ně jsi. Pak to zakončím lehnutím si do trávy, a při koukání na hvězdy říkám, že počítám s tím, že jednou spáchám sebevraždu. "Ale ne tak, jako, že by mě to teď nějak omezovalo, snažím se žít dokud můžu. Jen vím, že to jednou, třeba ve třiceti, už nevydržím." A kamarád vám řekne, že to svým způsobem chápe. A pak zas pokračujete jakoby nic. Objímáte se, zpíváte, pijete, kouříte, a jste rádi, že jste spolu. (Nebo nejste? Místy nevíte.)
Takže jestli jste tady, protože vás zajímá, jaký to je žít s psychickou labilitou, pohodlně se usaďte, zkusím vám to přiblížit. Začněme tedy zlehka, nepatrnými ztrátami, které si uvědomíte až v průběhu času.
Psychická nemoc kompletně rozloží mysl i tělo, a vám nezbývá nic jiného než se neustále dávat dohromady.
Pokud by ses mě zeptal na přirovnání, aby sis mohl představit jaké to je, budu mlčet. Nevím už totiž jaké to je, se takto necítit... Možná jako by ti někdo neustále držel hlavu pod vodou, ale v moment, kdy bys měl umřít by ji vytáhl, nechal tě zalapat po dechu, a ponořil tě zpátky. Jednou za čas by tě přidržel déle, a tebe by obklopila slast bezvědomí. Jenže jen na chvíli, pak by začal s resuscitací, zpřelámal ti kosti, a už bys zas klečel u studený vany. A tak stále dokola, až by ses nakonec těšil na ztrátu vědomí, sladký vysvobození. No a po určité době, už bys hlavu nechtěl vytáhnout, už bys tou bolestí nechtěl projít znovu… Je to tak špatné?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cíťa Cíťa | Web | 4. července 2017 v 23:43 | Reagovat

jsem moc ráda, že tomu dáváš šanci. nedokážu si představit, že bych vydržela tak dlouho jako ty, máš můj obdiv ♥♥

2 Paralela Paralela | 8. července 2017 v 22:58 | Reagovat

Ale ono to všechno přestane.  Všichni si to jednou zasloužíme :) hold on  ♡♡♡

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.