Vytrhej mi pera z kůže

12. června 2017 v 17:13 | Antia |  Zápisy
Asi je na čase se znovu zrodit z popela, povstat jako fénix a začít znovu od začátku.
Konečně se mi to po tolika letech povedlo, nepíšu. V hlavě se mi ve volných chvílích nerodí postižené verše, slova vystřídala prázdnota. Kde není myšlenka, není život. Jak velkou část sebe musíte ztratit, abyste zapudili touhu po psaní, která se vám usadila pod kůží? Není co říct, vše už bylo vyřčeno, a mě nebaví neustále opakovat ta samá slova, a doufat, že se něco změní. Už to ani nejde, nedokážu to.
Žiju teď běžným životem. Od propuštění v dubnu spotřebovávám všechnu svou sílu na dokončení klasifikace ve stejném termínu jako ostatní. Dva měsíce absence jsou znát, ve volných chvílích spím anebo se snažím věnovat okolí. Nemám pocit, že tvář, kterou ukazuji rodině nebo přátelům by byla maska, necítím její přítomnost, tak jako vždy. Záleží mi na nich, chci, aby byli šťastní, naplňuje mě radostí, když je vidím se usmívat. Jenže se snažím naplnit prasklou sklenici... Už se ani nesnažím jí slepit, prostě jí mám, a snažím se s ní uhasit žízeň co největšího počtu lidí. Na svou nemyslím, jako by neexistovala. Možná mi maska přirostla ke kůži, stala jsem se součástí kostýmu. Možná odpadla, ale nic pod ní nezůstalo. Naštěstí jsem ale poslední dobou na tolik zaneprázdněná, že se mé uvažování tímto směrem neubírá. Chci dodělat ročník, dočkat se prázdnin... A pak? Nemám tušení. Možnosti jsou ale předem jasné, buď se to zlepší, anebo objevím nové dno. Nezáleží mi na tom. Jsem člověk bez cílů, uboze lpící na pozůstatcích morálních hodnot, hledající se v stopách, které už dávno neexistují. Ale tak to přece je už pár řádek let....
Na psychiatrii jsem psala, z počátku rozhodně. Událo se spoustu zajímavých věcí, a já se je párkrát za dobu na svobodě pokoušela sepsat. Někdy snad alespoň přepíšu trhačky z té doby.
Nejspíše zním trochu rezignovaně, není to tak. Jen o tom nepřemýšlím. Uvidíme, co přinesou volné dny...
Blog nezruším, jak říkám, psaní je zlozvyk, který mě nejspíš nikdy zcela neopustí, a já nechci hledat nové místo, kam odhodit nechtěné děti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. června 2017 v 1:29 | Reagovat

Zrozena z mořské pěny, považující psaní za zlozvyk. Ty jedna kráso. :D

2 Kaunaz J. Isa Kaunaz J. Isa | Web | 13. června 2017 v 8:55 | Reagovat

[1]: Život sám o sobě je zlozvyk. Ale mnohem lepší než rychlá léčba je pomalé, několik desetiletí trvající odvykání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.