Zpopelni mě a vyhoď do koše

8. února 2017 v 21:29 | Antia |  Zápisy
Přišla jsem na jednu věc, která je tupější než já-můj nůž. (Aneb neberme ten život zas tak vážně. (Teď se máte smát.))
Psáno z něděle na pondělí. As you can see I am still here. Ale tak i tyhle věci do odkladiště vzpomínek patří. A jak se říká, poučme se z vlastních chyb. (Téma tejdne mi hraje slušně do karet, co?) Na konci kapka aktualit. (Z tohohle úvodu mi přišlo celkem pochopitelný, že se to stalo z neděle na pondělí. Teď už mám obvázaný rány a slíbila jsem že se do úterka o nic nepokusím. Takže pro ty nechápající-je to starej zápis a stará událost. Sice pár dní, ale stará.)
Drazí pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom uctili památku... Ani ten "dopis na rozloučenou" nedokážu napsat vážně. Co říct, i na sklonku života mě baví schovávat se za písmena. Lel. (Jenom to ze sebe potřebuju dostat, alespoň kousek. Nečtěte to, a už vůbec se s tím nezatěžujte. Dík.)
Proč si tak nádhernou událost jakou je sebevražda kazit vážností, co?
Původně jsem měla v plánu si svůj čin nějak víc rozmyslet. Zhubnout, abych se vůbec vešla do rakve. Nebo třeba počkat na léto, abych se pohodlně mohla podřezat venku a nevykrvácela v koupelně do vany. (Dobře, do vany jdu taky proto, že nepotřebuju, abych tím neobtěžovala ještě někoho, kdo mě najde.) Well, život vždycky nejde tak, jak bychom si přáli.
A tak jsme si dneska já, můj mozek a hlasy opět leželi v posteli bez schopnosti se zvednout. Co můžu říct přehlasovali mě. Kdysi mi slíbily, že pokud to skončím už se nevrátí, a i když je teď (díky práškům?) necítím tak silně jako dřív, vím že nelhaly.
Také vím, že už o moc déle nedokážu předstírat. Tvářit se vyrovnaně, usmívat se, snažit se nebýt přítěží, nikomu nekomplikovat život. Znovu se dostávají na povrch, opět silnější než kdy předtím, už bych nezvládla bojovat tak, abych tím nikoho nezasáhla.
Poslední dobou cítím neskutečnou úzkost už jen když vstanu z postele, je se mnou pořád, a je jedno kolikrát si řeknu, že musím dýchat zhluboka, neodchází. Bolest, věrný stín, se mi roztahuje v hlavě a snaží se vytěsnit každou šťastnou vzpomínku nebo myšlenku, daří se. A nicota, ach má věrná nicota, činí mi potíže ze sebe dostat slzy. Smutek, prázdno, úzkost, strach. Jeden musel z kola ven. Nebudu tvrdit, že se nebojím, bojím. Tak jako se všichni bojíme neznáma, abychom uchránili svůj život. Já se ale života vzdávám. Sobecký čin, sobeckého člověka, který už nemůže dál.
Dala jsem si šanci, víc než jednou. Snažila se dostat se ze dna zpět na povrch. Jenže čím výš se dostanete, tím horší je pád. Už mám polámaný skoro všechny kosti. Navíc, v čem je o tolik lepší být uprostřed propasti, než na jejím dně, když ani z jednoho místa nevidíte světlo? Jsem unavená, potřebuji si odpočinout, ale spánek nepomáhá.
Ráda bych si myslela, že mému okolí beze mě bude líp, a bude. Jistě, chvilkový šok a bolestná rána. Rodiče a bratři to nejspíš ponesou hůř, budou mít pocit, že jsem se nerozhodla správně. Ale bylo by správné počkat, aby viděli, jak přicházím o poslední zbytky rozumu? Jak postupně přestávám zvládat školu, jsem čím dál tím víc podrážděná, ubližuji si, křičím nebo vůbec nemluvím, nedokážu je obejmout, brečím, až nakonec celé dny jen ležím v posteli. Proč jim dávat naději, že to se mnou zase bude lepší? Když jsem se zkusila zabít poprvé, nikdo z nich neměl ani tušení, že by jejich dítě/sestra/kamarádka byla zralá na psychiatra, neviděli to. A já se nemusela cítit provinile i za to, jak jim má neschopnost komplikuje život. Teď to vědí. Sledují mě. Kdyby věděli jak mi je, měli by obavy. To nechci, sami mají své starosti. Nechci je měsíce sžírat nadějí, že mě opět uvidí takovou jakou mě znají. Protože je to jen maska, maska co mi za ten čas přirostla ke kůži, že už ani nevím co je pod ní, ale maska. To, že jednou zemřu vlastní rukou je nevyhnutelný průběh událostí. Bylo jasné, že se to dřív nebo později stane. Nechci je dál krmit nadějí, protože vím, že ztráta naděje bývá často horší než ztráta samotná. A doufám, že mi všichni, i vy odpustíte, že jsem přišla do vašeho života a takto sobecky z něj odešla.
Po takové době ve válce sama se sebou už nejsem schopná cítit lásku jako takovou. I tak jsem ale na psacím stroji napsala rodině krátký vzkaz: Mám vás ráda, mnohem víc než dávám najevo., protože jde o alespoň nějaký náznak hřejivého citu, a to v mém případě láska je. Nepřeji si je ranit a nikdy bych nikomu nedovolila ranit je. Možná proto mi přijde tak hloupé napsat vzkaz delší než dvě věty. Nic nezmění fakt, že ztratili člena rodiny a žádná věta jejich bolest nezmírní tak jak bych si přála. To samé u přátel(, kteří mou smrt přejdou mnohem snáz.) Není nic co bych mohla říct, abych zabránila vašemu zármutku, lidé se tak zkrátka vyrovnávají ze smrtí. Přesto doufám, že raním co nejméně lidí a všichni na mě brzy zapomenou/naučí se beze mne žít.
Ráda bych poskytla nějaké vysvětlení, nějaký důvod proč se v mé hlavě děje to co se děje. Pravdou ale je, že nemám nejmenší tušení. Nevím proč se nedokážu nadechnout, nevím proč nedokážu cítit téměř nic z pozitivní části spektra emocí, nevím ani proč mě žití tolik vyčerpává. Možná je to zkrátka jen tím, že já jsem já, a odborníky nazývaná "deprese" nebo "psychická porucha" ke mně zkrátka patří, a jsem slaboch, který s ní nedokáže déle žít.
Omluvy jsou většinou jen slova pro ulehčení svědomí, i tak se ale omlouvám.
Fíha, to zas bylo po dlouhý době trochu vážnosti. Nuže adios amigos (ani nemám ráda španělštinu, hah), díky že jste to se mnou vydrželi tak dlouho a sorry za případný ztráty, zvládnete to.
Tenhle článek publikuju nejspíš v průběhu, co bude z mýho rozkydlího těla vytejkat krev. (Plus mínus za dvě/tři hoďky.) Upřímně doufám, že už se znovu neozvu, při dalším pokusu bych totiž musela být víc kreativní a všem bych to akorát zbytečně zkomplikovala. Přejte mi štěstí, já vám ho budu přát taky.
Mějte se a have a day, there is no need to have a good day, another day is sometimes enough.
A jakou písničku si dáme jako poslední na naší společnou jízdu? Tu co na začátku. Já vím, děsný klišé. (Bylo by dost trapný kdyby mi to nevyšlo, co? Ale slibuju že se budu snažit. Já vím, já vím, smrt je vážná věc.)
No nic, já si jdu alespoň trochu uklidit pokoj, ať po sobě nezanechám takovej bordel. Pak si možná zajdu ven (No co, ať cigarety nepřijdou vniveč, a třeba budou hvězdy.) a můžu jít na to. Na vykrvácení je blbý akorát to, že dost trvá. To zas bude noc.


Pod perexem rozepsaný blitky za posledních pár dní. (Jako vždy náhodně.)

Jsem hloupá.
A tentokrát to nemyslím jako urážku, nebo jednoslovný shrnutí mý inteligence. (To už totiž víme dávno.)
Držím se zpátky. Neustále. Ať už jde o vztahy, zážitky, myšlenky nebo psaní. Bojím se se poznat. Děsí mě představa toho na co bych mohla narazit.
Nevím kdo, nebo co jsem. Ani nevím, jestli to vlastně vůbec chci zjistit.
Píšu tady o tom, jak se snažím o to zaznamenávat věci bez obalu. Je to tak, jenže všechno tady, všechno ve mně je jen vypreparovaná kostra. Bez masa, bez orgánů, bez tělních tekutin, bez kůže.
Zvládám se schovávat za realitou vlastního bytí. Existuji, když o své existenci vím jen já sama? Jsou pocity stále moje i když je nechám osamoceně se rozkládat v koši?
Zábrany. Ochrana. Hradba před ještě větší bolestí. Za cenu necitelnosti.
Bolí to méně, to ano. Ale bolest tam stále je. Za to pozitivní pocity jsem úspěšně izolovala.
Nemůžu otevřít bránu. Nezvládla bych to. Zadupali by mě hluboko do země. A až bych se na pokraji sil zvedla, pořád by tu byli, úzkost, bolest, strach, prázdnota. Všichni. Už bych s nimi nedokázala znovu bojovat.
Získej přívržence, získej nepřátele. Kolik lidí chci ranit pro jeden život?
...
Jsem se těďka po nějaký době podívala na "srdceblogu" a podívejme, Standa skončil! Nejspíš se rozhodl začít se na plno věnovat řízení dodávky s pytlíkama bonbonů po kapsách, a když bude štěstí tak i děvčátkem na sedadle.
Jo jo, o pedofilii by se nemělo žertovat. Ale neříkejte mi, že si nikdo Standu nepředstavujete jako oplzlýho úchyláka, jehož postřehy učarujou akorát tak tu sedmiletou naivní holčičku. (Vím, že už jsem o tom mluvila, ale zkrátka jen pár lidí mi je takhle (zas tak moc to není, ale tak moje možnosti, víme) nesympatickejch.)
Když už jsme u tý pedofilie... O ní jsem tu už někdy možná taky mluvila, co? (Ach ta moje paměť. Pro mě to bude jako poprvý, nevim jak pro vás. *zoufale se směje*) Každopádně, jsem zastánce názoru, že to, že je člověk pedofil, neznamená že je člověkem "špatným"/měl by se zavřít/zabít/kastrovat/whatsoever. (Ať žijou kontroverzní názory.) Zkrátka proč vinit člověka za jeho "úchylku". Taky vám přijde, že má slovo úchylka špatnej podtón. Jakože, proč odsuzovat lidi za to, co je vzrušuje. Není to přece tak, že by jsme si to vybírali. Right? (Nejsem psycholog, co já vím. Lidi jsou nevypočitatelný.) Mluvila bych jinak, kdyby mi někdo znásilnil dítě, co? Netuším, říkat kdyby je v tomhle případě zbytečný.
Ale já celkově nejsem moc na odsuzování lidí, podle jednoho znaku nebo jedný volby. Svět je komplexní. Proč zjednodušovat. Tím se o spoustu přijde. K. mi říká, že jsem neempatická. (Po tom co jsem jí vysvětlila co to je. Mimochodem nějakej ten tejden zpátky, se mi poprvý za šest let stalo, že K. znala slovo, který já ne. Cool, co? Moje slovní zásoba se po nějaký době zase rozšířila. (Sice jen pasivní, ale tak darovanýmu koni na zuby nehleď. (Moje láska k příslovím stále přetrvává.) Zpátky k tématu.) A já s ní souhlasím, mezi soucitem a pochopením (,snahou o něj) je rozdíl. Každý se hodí v jiný situaci. (Bez čeho je lepší žít?)
Měla bych si Standy víc vážit... (Lel, nah, je mi líto. Ale tak snaha byla.)
...
Ukaž mi svůj potenciál.
Vyrvi mi srdce z hlavy a vrať ho do hrudi.
Olízni si zakrvácený prsty.
Nezapomeň na bradavky.
Moje, tvoje. Co na tom záleží.
Pojďme zkusit zmizet uprostřed noci.
Poběžíme tak dlouho, dokud někdo z nás nezakopne.
Budeme pozorovat hvězdy.
Schovaný za mraky na černočerný obloze.
K čemu světlo, když vidím jiskřičky v tvejch očích.
Utopíme se v zamrzlý louži.
Zastavíme čas.
Vzpomínáním na budoucnost.
...
Tohle je taky z dneška:
Shit.
Je neděle, měla bych se učit. A místo toho už zase ležím v posteli a nedokážu se pohnout.
Po nějaký době zas pláču. Že mi to ale dalo práci, hah. Víte jaký to je, bejt smutnej a prázdnej zároveň, tak že ze sebe nedokážete dostat slzu?
My... Já... Došli jsme k závěru, že dneska to bude nejlepší. Že už na to dál nemáme. Že už nezvládneme další den. Že už je toho na nás moc. Já, hlasy, já, oni, my... Překrýváme se natolik, že už nevím kde končím nebo začínám. Že už, haha. Skoro tak ubohý jak co kdyby.
Vlastně ani nevím proč tohle píšu. Potřebu zanechat vzkaz jsem měla možná tak prvních pár měsíců po tom, co jsem začla sebevraždu zvažovat jak reálný východisko. Ale to už je pár let zpátky.
Nemám ani žádnej srdceryvnej příběh o tom jak nebo proč to začalo. Co špatnýho se mi v životě stalo, jak jsem to měla těžký. Protože neměla. Mám skvělej život. Jediný co do týhle skládanky nezapadá jsem já.
Kdybych byla v pohodě, kdybych byla taková jaká má dcera/sestra/kamarádka/... jakej má člověk být, pro všechny by to bylo jednodušší. Lepší.
Vím že zabít někomu dítě, člena rodiny, přítele nebo známého, není zrovna ukázkový čin projevu dobra nebo lásky. Ale už svojí roli nezvládám a je na čase opustit představení. Nechci, aby byli svědky toho jak se postupně měním, nechci je znovu zklamat nebo se dívat do jejich očí s vědomím, že jejich život by mohl být o tolik snazší kdybych to tehdy skončila. Pokud bych pokračovala, všechno by se postupně začalo dostávat na povrch. Nezvládla bych jít do školy, denně si ubližovala, byla podrážděná, pak s nikým nedokázala promluvit, postupně přestala zvládat se starat sama o sebe a nakonec nebyla ani schopná vstát z postele. Tentokrát by to nepřičítali lenosti, ale věděli že se něco děje. Nechodili by tiše okolo, ale rovnou mi vyhrnuli nohavice a rukávy. Nemůžu je nechat tímhle projít. Snažili by se pomoct. Zachránit mě.
Problém je, že mě není před čím zachránit. Všechna tahle bolest, nicota, úzkost, tlak v hlavě, cítění hlasů, ... patří ke mně. Jsou mnou. Není možný nás oddělit. O to jsem se snažila. Mockrát. Nikdy nic nefungovalo, nikdy nic nefunguje.
...
Poznámky z mobilu:
Bez myšlenky a pocitu, není člověk.
Tohle není o negativních myšlenkách, je to o úzkosti, která mi brání dýchat, bolesti co mě požírá zaživa, ...
Mami, můžu dneska zůstat doma? Čekala jsem kdy se zeptáš. Ubohost, přítěž, idiot-já.
Po sto letech kafe s Princeznou, plný cigaret a banálních keců o škole. (Někdy to rozepíšu.)
Snaha přestat (psát). Životní cíl. Hah.
Psychiatrička přesunula termín, zas něco popletla. Už jsme s mamkou byli na cestě když volala. Rozhodilo mě to. Ale pak jsme si užily fajn den. Obávám se, že se dalšího termínu už nedožiju.
Pokud někdo bude kvůli mojí smrti smutný, bude oplakávat mou masku, já samotná jsem totiž tak na hovno, že za ní nestojí ani jediná slza.
Je mi líto, že jsem nevydržela dýl.
...
Jsem srab a slaboch.
Potřebuju s tím nějak pohnout.
Jakkoliv, kamkoliv.
...
Tak nakonec v posteli. 50ranek, snad to vyjde. (Pochybuju.) Mám neskutečně tupej nůž, ani jsem se pořádně netrefila. Buď mě najdou živou nebo mrtvou. Who cares. Přinejhorším to zkusím znova.


Teď už aktuální text. (8.2.)
Lituju? Ale jo. Jenže ne toho "čeho bych měla".
Lituju tý začátečnický chyby nezkontrolovat si nástroje. Tupá žiletka a ještě tupější nůž. Musela jsem se kurva hodně snažit abych se pořezala alespoň takhle-jedna na pravým předloktí, asi čtyři na levým, pak nohy, většina pravý stehnou (zasvěcenější pochopí proč *mrkmrk*). Jo a taky to kurevsky bolelo. Jsem musela některý řezy project na víckrát a i tak to bylo k hovnu. Too many details. Já vím, sorry. (A nejhrší na tom je, že vaši tvrdou práci nikdo neocení.)
V nemocnici jsem nebyla, po sedmi hodinách to už vůbec neteklo a na zašití už tou dobou bylo pozdě. V pondělí jsem zůstala doma, v úterý jsme jeli za psychiatričkou. A voila, příští úterý jdu na psychinu. (Happy Valentines day!) Teda (dětskou) psychiatrickou kliniku, lel. Na dva až čtyři tejdny. Druhej víkend mě už možná pustí domů. A kdyby se to zhoršilo, navštívím Prahu. To už by pak byl problém i co se školy týče. (Jen tak mimochodem naše třídní je skvělá.) Dneska a ještě zejtra musím do školy, to abych nebyla doma sama, haha. Už jsem si koupila 2 balení žiletek. Já vím, já vím. Ale jen pro jistotu. Vezmu si je s sebou. Co kdyby náhodou, ne?
A pak mě samozřejmě mrzí, že jsem je rozplakala. A ještě rozpláču. (Nebo se budu chtít znova zvednout. Už jsem z toho unavená.)
To by bylo prozatím vše co se aktuálního dění týka, víc (si) toho zapíšu někdy jindy. Slíbila jsem že do úterka budu hodná.
Musíš si zvolit. Jenže já ani nevím k jakýmu stolu si sednout v jídelně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Městoběžnice Městoběžnice | 9. února 2017 v 0:32 | Reagovat

Ok. Stejně jsem si v průběhu čtení říkala, že pokus bude pravděpodobně neúspěšný. Možná, že jsi ve skutečnosti ani sebevraždu spáchat nechtěla...

Vzít si žiletky s sebou? Ty si děláš srandu, ne?!?! 1) při vstupu se odebírají všechny nebezpečné předměty 2) ještě tam za to můžeš dostat nějaký zostřený dohled, prodloužení pobytu nebo co.

Tak hodně štěstí, ať je ten pobyt co nejdříve za Tebou a pokud možno bez negativních následků!

2 D. D. | 9. února 2017 v 18:13 | Reagovat

jednou příjdu a ty už tu nebudeš, je to škoda, protože nebudu mít co číst .  #youspendtoomuchtimeinyourhead

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 11. února 2017 v 19:27 | Reagovat

Ono to stejně nakonec dopadne jinak, než si myslíš. Vždycky to dopadne uplně jinak.

4 Evelyn Evelyn | 13. února 2017 v 14:29 | Reagovat

Antio, pokaždý když čtu tvoje články vybaví se mi tenhe obrázek  http://deviantartt.ga/A667JO

:D

5 stuprum stuprum | Web | 21. února 2017 v 23:57 | Reagovat

Být či nebýt. :D Pořád doufám, že tomu dáš šanci. :)

6 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | 12. března 2017 v 20:14 | Reagovat

Oh, darling. Shoříme spolu v pekle. Těším se...

7 Cíťa Cíťa | Web | 14. března 2017 v 22:46 | Reagovat

co zbývá? přeju ti ať si šťastná, jakkoliv

8 krysa krysa | Web | 20. května 2017 v 0:21 | Reagovat

Prosím? Nic nebolí tolik jako smrt.

9 krysa krysa | 12. června 2017 v 16:08 | Reagovat

mělo to být prosím jako prosím...ne jako cože. škoda že vždycky narazim na čtitelnej blog když už vypadá zavražděnej. Má pokračování ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.