Svlíkněme se do naha, vyjděme ven, a mysleme na lásku

14. listopadu 2016 v 19:47 | Antia |  Zápisy
Nadpis se nijak nevztahuje k článku. Jak jinak.
Bych to mohla zkusit uhrát na nějakej skrytej smysl. Pozor, jen pro intelektuály.
Nebo se pojďme na všechno vysrat.
Ještě trochu nastíním atmosféru: Psal se chladný listopadový večer, venku svítili hvězdy a .... Prostě blitky z cirka poloviny listopadu. (netušim kolikátýho je dneska)

...
15 ranek nožem z boku levého lýtka



.
Ty mi připadáš nějaká unavená., Vypadáš jako že potřebuješ odpočívat., Když se na tebe tak dívám, tak bych tu školu normálně zrušil.
Dík. Jasně, jsem jen "unavená".
.
Skončilo období mojí abstinence. Rok a čtvrt, haha. Kouzlem závislosti je, že vás nikdy neopustí. Nezáleží na tom jak dlouho jste čistý, ta myšlenka tam je. Pořád. Každou minutu každýho dne. Po čase možná ustoupí do povzdálí, ale že by se vám podařilo si na ní nevzpomenout celejtejden nebo dokonce měsíc. Nikdy. Pronásleduje vás, v dobrejch chvílích šeptá, v špatných křičí, až ve vaší hlavě nezbyde místo na nic jinýho. Tak vytrvalýmu nápadníkovi se nedá odolávat věčně, navíc když je vztah s ním tak skvělej. Neberte to. Co na tom že zničí všechno a všechny okolo; vy je zničíte. (Konec konců to za to přece stojí.)
Tak vášnivý jako naposledy to ale nebylo. Bohužel. Bohudík. Jak se to vezme. Míň hluboko to už snad ani nešlo. Jsem hodná holka. Když už víme, že se chystáme skočit do bezedný propasti, udělejme všechno proto ať je pád co nejdelší, že. I tak to teklo víc než jsem čekala. Je zvláštní jak moc přirozený a automatický to pro mě je. Pořezání, přikrytí, končetina nahoru, čekání na zastavení krvácení, očištění dezinfekcí (to jsem dřív nedělala, jaký zlepšení), kapesník, zalepit a můžu vyrazit tak aby se nic nedostalo na kalhoty. Hah. Navíc se to pod izolepou během dne dobře zapaří, takže pak je sundavání lehčí. (Pro life tip, tyvole) A pak už jenom klasika-buď shodit vinu za to jak vypadáte na únavu, nebo předstírat dobrý rozpoložení, bejt komunikativní, a k tomu přihodit pár falešnejch úsměvů. Žiju abych nebyla mrtvá-negativně neovlivnila okolí sebevraždou. Protože ať ste sebehorší, pořád je to sebevražda a na nic dobrýho není. (Akorát tak pro vás. Ale nebuďme sobečtí. Lel.)
...
Podrážděnost, křik.
Hlavně ať nikdo neví, že je to všechno zpátkky.
...
Konečně pátek. Znáte takový to moudro: Nežij tak abys čekal na víkend/dovolenou/prázdniny. nebo To není pondělí co je na nic, ale tvoje práce.? (nadbytečná řečnická otázka(, co?)) Řídím se tím, dokonce jsem to moje tělo dovedlo k takový dokonalosti, že i podvědomě. Akorát nejspíš ne tak jak to bylo myšlený. Nezvládám nic.
Na pár minut prázdnej barák, možnost nechat rány načerpat trochu vzduchu. V ruce hruška (mimochodem když jíte, tak se píše pěkně na hovno-podstatný poznatek), za zádama Bob zpívající z desky Higway 61 Revisited (zajímavý detail ze života autora). Co víc chtít. Mentální stabilitu rozhodně ne. (Dokonalá literární sebevražda. Teď je otázka jestli na vás zapomenou nebo postaví pomník.)
Sorry, neumím psát ani obstojně, natož pak kvalitně. Umím jenom klepat do klávesnice, a občas ještě blbě. Moje schopnost vyjadřování je na píču, můj mozek je na píču, život je na píču. Ale jenom občas. Tak bež dál. Bež dál. Nezakopni. Zkus se jim ztratit. Uteč před světem, před sebou. Schovej se. A buď srab. Buď srab. Nebo pomatenec, co to ještě nevzdal. Jak mám dávat dohromady souvislý věty. nevím ani odkud se to všechno řine. A necejtim. Je to jenom takový lehký šolíchání. Několika vteřinový mrholení na poušti. Cit. Pocit. Po citu. Nic.
Mám tě ráda, mám tě rád. Jo, já tebe taky. Ať už jste kdokoliv... Jak opětuješ lásku když jí neumíš přijímat ani dávat. Co uděláš? Napodobuješ. Třeba to jednou přijde. Á, už se to blíží. Promiň, planej poplach. Úzkost nebo láska, radost nebo prázdno. Rozptýlený hranice. Ale dokud tam něco je, tak je to dobrý, ne? Proto nepotlačujeme emoce, a už vůbec ne několik let. Hah. Když křičím, je to jen proto, aby neviděli moje slzy. Vztek osoby, na který vám záleží, se příjmá mnohem snáž, než její bolest. Nechci aby brečeli taky. Protože vim jaký to je. (Pif paf a si mrtvej.)
Proč chodim do školy, když se neplánuju dožít dvacíti. Proč se usmívám, i když to už skoro čtyři roky nepřetržitě bolí. Proč by mě mělo zajímat proč.
Vzdala jsem to. Rezignuju. Srát na všechno. Nemá to cenu. Hah, na co si to tady hraju. Zkurvený svědomí. Brání mi v sebevraždě. Potřebuju.... nevim co potřebuju. Nic nepomáhá. Potřebuju pauzu, od života. I těch pár vteřin stálo zato. Nejlepší vzpomínka je den, kdy jsem málem chcípla. Lel. Už moh bejt dávno pokoj. Třeba určitě to zas někdy přeženu. Teď si jenom počkat, až nebudu jedno sama sobě, ale budou mi jedno i ostatní.
Ach, ty deprese teenagerů. Civilizační choroby. Chce to víc sportu, správný stravy a pozitivního myšlení. (Yeah, vyřídím to svejm hlasům a celý jejich bandě, určitě to pochopí.)
...
Jak do textu vložit sebe, když jste se několik let ani nezahlídli. Napiš mi co cítíš. Stereotyp. Po takový době už je těžký cokoliv rozpoznat. Pověz mi cos dělal. Ležel v posteli a snažil se soustředit na seriál. Vedeš aktivní život. Děláš jako by to nebylo něco těžkýho. Jenže většině lidí se nestane že se najdenou zvednou a začnou se mlátit do hlavy. Ne, jo? Zvláštní. Bolestí se asi taky nedusí, co? A pak jsem ležel stočenej do klubíčka, s xichtem vlhkým kombinací slz a nudlí, prosil o milost a snažil se je zahnat.
Jak lidem řekneš: Jsem v bolestech, ale nemůžu ti to ukázat. Chtějí to vidět, potřebují důkaz. Jak jinýmu člověku vysvětlíš, že někdy smutek nemá důvod? Někomu, kdo nikdy nebrečel a přitom nevěděl proč. Jak pochopí osoba z který tryskaj emoce na všechny strany, že už si nepamatuješ co je to láska. Jak popíšeš prázdno někomu, komu nikdy nechyběla víc jak půlka. Jak to skončíš, aniž by sis vzal život.
.
Bolí mě hlava. (Rozhodně ne z toho, že jsem se do ní několik minut mlátila. Hah.)
...
Nechytaj mě, jako by přišli o háčky, kterejma se tak bolestivě upevňovali pod kůží. Útržky syrovýho masa nad hladinou, postupný tahání topícího se těla ven z vody. Lepší je snažit se chytit někoho, kdo o vás stojí. Zlomila jsem prut a pokoušela se bejt rybou. Vyměnili jsme si místa. Mohlo to bejt moc příjemný rybaření. Buď hrdej na svůj úlovek, na svoje dílo. Rozděl se s ostatníma. Harmonie. Jako by to šlo. Košík hnijících leklejch ryb, prázdný ruce, a mrtvý tělo na dně rybníku. (Západ slunce, novej den, živá ryba, chabej sen.)
...
Mám blok. Autorskej. Celoživotní. Na mozku. V srdci. Všude.
Vysává mě. A to co nechá, položím daleko od sebe, a nechám vyschnout. Do poslední kapky.
Až do dna. Mám prasklou skleničku. Pokaždý. Ale stejně jí pořád obmotávám lepící páskou. Vezmu novou. Trochu barevnýho sklíčka. Další prasklina. Udělala bych si vlastní, ale už nemám z čeho. Tak dlouho se snažíte opravit neopravitelný, až vám nezbydou síly ani materiál na to začít znova. Haha. Životní moudra od člověka bez života.
Už jsme zas naplánovali sebevraždu. Dobrý, když o sobě mluvíte v množným čísle. Ještě lepší když jim řeknete ať drží hubu. Zábava. V prosinci mám jít k psychiatričce. Dožiju se toho? Budu lhát? Rozhodně neřeknu pravdu. Hele, už se mi zas vracej hlasy, co vlastně ani nemluví. Tlak v hlavě. Úzkost v hrudníku. Jo a jsem přecitlivělá. Teda tim myslím, že brečím když už tu bolest nedokážu vydržet. Nic pozitiního a zároveň intenzivního/identifikovatelnýho jsem totiž necejtila několik let. Pardon že jsem to neřekla, nechtěla jsem nikomu komplikovat život. Ups.
Nebo bych mohla přijít k našim. Mami, tati, chci se zabít. Ale už nemám na to se znova pokoušet o záchranu.Tak když tak pár hodin nechoďte do koupelny. Slibuju, že se pokusím většinu krve uklidit. Tak zatim pa.
Yeah, povolte eutanazii a ulehčete sebevrahům život.
...
Chcete slyšet něco chytrýho?
Na známkách nezáleží.
Tak proč se teď všichni mí spolužáci už několik hodin připravují na čtvrtletku z matiky, a já ležím v posteli, přitom nedávám pozor ani při hodině?
Protože jim záleží na něčem, co už nepovažuju za prakticky možný. Budoucnosti.
Najít si slušně placenou práci, pěknej dům nebo byt, založit rodinu. A k tomu se v dnešní době hodí dostudovat.
.
Shit. Dost vážně začínám pochybovat i o tom, že se dožiju prosince. A je mi to jedno. Nezáleží na tom.
Jedinej problém, kterej se mi zatim objevil, je dopis na rozloučenou. Nebo jak se to jmenuje. Před prvním pokusem jsem v hlavě neustále vymejšlela další řádky. Omluva, vysvětlení, kecy o tom že mi tak bude líp, bla bla. Pak jsem ale nic nenechala. Ani čárku. To ale bylo předtím, než kdokoliv vůbec tušil, že je se mnou něco "v nepořádku". A ty další. nevzpomínám si. Momentálně jsem došla k tomu, že se teda alespoň zmůžu na větu typu: Promiňte., Omlouvám se., Sorry., nebo tak něco. Jako by k něčemu byla. Jako by jakejkoliv počet slov moh dostatečně vysvětlit, proč ste se rozhodli se na všechno vysrat. Sbalit si svoje neviditelný kufry. A vyrazit do Země Nezemě. (Případně nebe/pekla a tak. Záleží na víře. Hah.) Někdy je lepší neříkat nic. Akorát teď zjistěte kdy.
Zavolejte někdo na linku bezpečí. lel.
.
když jsem poprvý myslela že chcípnu, k večeři jsme měli kuře. A nikdo si nevšim že nám před několika hodinama zmizely ze skříňky všechny prášky.
Druhej den ráno jsem vyblila okurku a rajče s kapkou krve. Pořád jsem doufala, že to přijde.
...
Pár měsíců/tejdnů zpátky jsem našla nějaký svoje starý děti. (čteme jako kriploidní veršíky) Dokonce mezi nima byla i první, co se tady objevila.
Do hlavy vesele,
bolest se vkrádá,
záblesky necelé,
kdo tiše strádá.
Nečinné království,
myšlenek blázna,
naprosté šílenství,
palčivá rána.
Nesnášet, milovat,
hranice tenká,
není zač bojovat,
prázdná je sklenka.
Od piva, od rumu,
rozum se ztrácí,
dochází ke zlomu,
když život zvrací.
Opustit příčetnost,
čas vzdát se práva,
přichází netečnost,
a muž se vzdává.
Co dělat, když se za tu dobu nic nezměnilo? Co dělat, když je všude prázdno.
...
Dírky v kůži,
jehla v ruce,
nitka slabá,
přetrhne se.
Slzy nikde,
krve spousta,
stále šijí,
tichá ústa.
Takový to když si už neudržíte ani podprůměr podprůměru.
...
Sebedestrukce se stane útočištěm... jste totálně v prdeli.
...
Do konce listopadu se možná ještě objevím. A popovídáme si o životě. Třeba o tom jak mi holka z druhý třídy řekla, že je se mnou a s K. na těláku největší sranda. Nebo ze sebe vypustím moudra typu:Problém dobrýho undergroundu je, že se vždycky dostane na povrch. Každopádně kdyby ne. (Stejně to nikoho nezajímá, včetně mě.)
Promiňte. A dík. Za všechno. Možná se ještě někdy potkáme. v jiným životě, nebo v noční můře.
Hah.
....
To je asi všechno. I am done. With everything. Forever. (#proudczech)
Ještě uvidim jestli to tu nevymažu. Nechám si to projít hlavou. (Kulku. Lel.)
Buď zmzím nebo si popovídáme o dalším nevydařeným pokusu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nobody Nobody | 14. listopadu 2016 v 21:43 | Reagovat

Ani netušíš, jak se mi ulevilo, že v tom nejsem sám. Díky.

2 Cíťa Cíťa | Web | 14. listopadu 2016 v 21:54 | Reagovat

ach jo, Antio. jestli umřeš tak mi budeš opravdu chybět.

3 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 17. listopadu 2016 v 10:04 | Reagovat

Na známkách opravdu nezáleží. Rozhodně ne tak, jak se to prezentuje.

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. listopadu 2016 v 13:50 | Reagovat

Víš, co se píše ve Védách? Že je člověk obrazem kosmu. Dech se vrátí vzduchu a zrak světlu.
Znamená to určitě obraz nesmrtelnosti. Je to svym způsobem hezký, ani ne tak představa nesmrtelnosi, jako fakt sounáležitosti a jednoty.

Ehm, to tak nějak znamená, že je všecko vlastně uplně fuk. Uplně. Bé. Fajn, nebudu kecat. Na známkách záleží. Trochu jo, minimálně tak, aby to nebyla nedostatečná. Přes to nikdo maturitu neudělá. Ale neni to tak strašný, fakt ne.

Jenže chápu, že když je ti jedno budoucnost, tak nemá cenu něco takovýho řešit. Na druhou stranu...je škoda nepoznat nepoznané... *mrk mrk*

5 stuprum stuprum | Web | 28. listopadu 2016 v 15:44 | Reagovat

To s tím když jsem poprvé myslela, že chcípnu, k večeři jsme meli kuře - mě pobavilo. :D

6 stuprum stuprum | Web | 18. prosince 2016 v 1:54 | Reagovat

Doufám, že stále v rodinném kruhu papáš večeře, golombku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.