Nezabíjejte se poblíž dětí

12. července 2016 v 21:40 | Antia |  Zápisy
Včerejšek mi přinesl velice zajímavý poznání-pořád jsem ulhaná píča.
Jsem byla u psycholožky. U tý nový, celkem milý. Teď už vim že i přírodu milující. Po druhý. Tentokrát bez matky. Probírali jsme emoce. S někým jako já. Lel. Absurdní. Když ona se snažila a vypadá jako jeden z těch mála psychologů, co tomu alespoň trochu rozumí. Takže když se mě zeptala na emoce co člověk může cítit, hned jsem jí vyjmenovala ty základní o kterejch mi bylo jasný že bude chtít mluvit a dál je rozebírat. Předtim měla metaforu se šuplíkama, že si je otevřeme, rozebereme, bylo to poslouchatelný ale nudný. Hlavně se usmívat, že. Strach, bolest, láska, nenávist. Jsem tak neosobní, že jsem si i dala pozor, abych je nevyjmenovala tak jak mě napadly, když mluvila. Pak mi jakože upřesnila co kam patří a já jsem taky mohla říct co mě napadlo. jak když na základce berete slova nadřazený a podřazený. No a pak jsme si jakože obě představily jak ten šuplíček jedný z těchhle základních emocí otevřeme, ucítíme a řekneme co nás napadne/kdy jsme se tak naposledy cítyly/kdy se tak dlouhodobě cejtíme. A jak jí jako řeknu že tam mam totálný prázdno. Maximálně tak úzkost u strachu. Což ale vnímám jako pozitivní, protože je to moje nejintenzivnější emoce-a já si pak připadam alespoň trochu lidsky. No a pak ta otupělost a bolest u smutku. Láska? Hah, někde hluboko, nechci jí lovit, akorát to ještě víc bolí. A nenávist? Když je mi všechno jedno? Dobrej vtip. Takže jsem u cvičení nebo jak se tomu odborně říká, jehož podstatou je cejtit a ne myslet přemejšlela a snažila si uvědomit při čemž vim že lidi něco cejtěj nebo při čem si uvědomuju že bych měla něco cejtit. Měla bych si zatleskat. Jsem jí to nechtěla kazit. Navíc upřímná jsem byla jen k jednomu člověku a to bolí do teď. I když to stálo za to. Asi. Hah. Ještě předtím jsme ještě probírali nějaký obecný věci, co dělam o prázdninách a takový ty kecy. U toho jsem se nezapomněla zmínit jak bylo fajn tohle a tamto. (Tolik k časový posloupnosti.) Ne že by to nebylo fajn, akorát jsem to necejtila. Lel. No a nakonec jsme ještě "hrály hru". První řeknete něco co vnímáte smyslově, potom co si o tom myslíte a pak co cejtíte. Bože, to byla zabíračka. Tu chvíli co jsem dělala jakože hledám nějakej ten podmět jsem uvažovala o tom u čeho bych asi tak mohla vymyslet nějakej ten pocit. Jsem ubohá.
.


Pak jsme se ještě s mamkou stavily nakoupit. mam černý něcojakotričko (modní expert tady) s dlouhým rukávem. nejlepší nákup na léto, Antio. A při cestě domů mě ještě matka stačila seřvat za to samý co při naší poslední hádce, protože byla utahaná a nelíbil se jí můj tón. A já se otočila směrem k okýnku, aby neviděla že brečím. Na praščích jsem nějaká přecitlivělá. Hádka mi byla tak nějak jedno, ale když řekla že: Normální člověk by se zeptal. Měla jsem chuť na ní zakřičet, že já prostě nejsem normální a měla by se s tím smířit. Vim, že jsou to jenom takový ty zlostný pokusy o sebeobranu, ale bylo to to jediný nad čim jsem pak dokázala přemejšlet. V pátek večer/v noci jsem byla venku se spolužákama/bejvalejma spolužákama-bylo nás celkem šest a bejvalej spolužák se zeptal jak to že s nima teďka takhle chopdim ven. A někdo řek, protože je na prášcích a už je normální. (Ví to, řekla jsem jim to. nedělala jsem z toho vědu, oni taky ne) Takový věci mě bolí. Haha. Jedna z věcí na který stavím podstatu svojí existenci je bejt normální. Citlivka no.
..
Někdo taky minulý úterý skočil z věže a zabil se. Ve dne. Debil. Když už páchám sebevraždu, tak se snažím co nejvíc snížit trauma ostatních. A je mi jedno jak je kdo nešťastnej. Koupit provaz a oběsit se v lese není až tak náročný. (O bolesti si promluvíme zas někdy jindy.)
.
Jeden týpek se nám omlouval, že nám nelalil, protože poblíž byla nějaká karaoke akce nebo co a hlídali tam policajti. Ale příště nám prej naleje. tomu říkam byznys. Omlouvat se šestnáctiletejm parchantům. Ale tak dobrý vědět, že. Nakonec nikdo nic kromě friska nepil. Překvapivě. Zašli jsme na dětský hřiště a tam strávily slušnou část času. Bylo to fajn. Na hřišti jsem nebyla minimálne tři, čtyři roky. Dokonce jsem vylezla i na takovou tu (dávejme zájména kam můžeme) horolezeckou stěnu a slezla z ní aniž bych si rozbila držku. není moc vysoká, ale jsem člověk, kterej se bojí i na žebřinách.
..
Taky jsem na sobě včera měla poprvý kraťasy. Vypadala jsem nechutně, aneb když přiberete asi deset kilo (alespoň že jsem si je kupovala nedávno a velikost padne) a ještě máte na nohou asi 300 jizev. Ale tak feminismus a seběvědomí. proč ne. Snažím se osvojit si postoj I dont give a fuck, takže tak no. Díky bohu už jsem zas začla svičit. V červnu jsem na to díky škole neměla (a taky je líná jak prase.) Každopádně si říkam, že nežrat můžu vždycky, takže to teď zkoušim zdravě/moc na to nemyslet. Aneb jednou si najdete někoho kdo vás bude mít rád přesně takový jaký jste. Ach. neskutečně dojemný.
...
Se mi dneska zdálo o Princezně. Naštěstí už nevim o čem to bylo. Rozhodně něco dost uhozenýho. Naposledy jsme si psali na začátku ledna. Od tý doby nic. Nedivim se mu. Taky bych se opustila kdybych mohla. Jenom by mě zajímalo, kdy nastal ten zlom, že už nemoh dál. kdy si řek, že jsem jeden z těch škodlivejch lidí od kterejch by ste se měli držet dál. kdy už toho na něj bylo moc. Zajímalo by mě jak se mu daří. A jenom doufam, že se má dobře. Jestli je uvnitř pořád takovej jakýho jsem ho pozanala, zasloužil by si to. Dlužim mu život. Dlužim mu nechat ho na pokoji. Přátelství není nic pro mě. Má křehká dušička trpí. Mám chuť mu napsat, ale vlastně ani nevim co bych řekla... Promiň že si mě poznal?
...
Tady mám zápis ze čtvrtka. Mam takovej dojem, že je to děsná sračka. zjišťovat to radši nebudu.:
Brečím. Po dlouhý době, teda alespoň co si tak vzpomínam. Obvykle jakýkoliv známky blížícího se pláče hnedka potlačím. Přece nechceme, aby ostatní věděli že jsme brečeli, že.
Tak jsem si řekla, že bych mohla napsat co cejtim. Při tom lidi obvykle píšou ne? Krásný věci vznikaj z pocitů. Lidi čtou, píšou, tvoří, aby v sobě nebo jiných něco vyvolali. Jenže já nevim co cejtim. Po tvářích se mi řinou slzy a já nejsem schopná říct že jsem smutná. Nejsem si jistá jestli se tak cejtim. Vím, že pláč má být známkou smutku, tak mě to naučili. Ale jediný co dokážu identifikovat je úzkost, která se mi usazuje na hrudi. Znamená tohle cejtit se nešťastný? V tom případě jsem nikdy nic dobrýho necejtila. Nikdy. Moc silný slovo, co? Možná si jenom nevzpomínam. Možná jsem nikdy nebyla dobrá v identifikaci pocitů. Děsí mě představa, že pro mě smích byl vždycky tak mechanickej jako je dneska. Necejtim to, jediný co vnímám jsou zvuky vycházející z úst. Většina konverzací mi přijde vzdálená. Jako bych do nich nepatřila. Odpovídám tak, aby všechno sedělo do "mojí osobnosti". Jakou můžete mít osobnost, když jí před každým různě ohýbáte. Všichni to děláme, nepatrně a podvědomě se přizpůsobujeme člověku s kterým mluvíme. Ale uvnitř zůstáváme stejní. Nemám vnitřek. Nic o tobě nevím, říkáš mi toho málo. Neznám se. Není co znát. Nejsem nic. Nemám zájmy, nápady, myšlenky, ambice, pocity. Podstatu existence jsem smrskla do nenarušení životů ostatních. Zapoj se, tohle by ti mělo vadit, teď je vhodný se usmát, jo, zkus říct tohle. Rovnováha. Objektivita. Potlačování. To vás zabije mnohem dřív než vaše tělo začne chátrat. A nesmím se zabít, protože tak bych porušila svoje pravidlo. Jsem na nic už tak, nesmím je víc ranit.
Hlasy se vrací, noční tlak v halvě. Na jednu stranu si přeju, aby se zas vrátili odkud přišli na tu druhou doufám, že budou ještě silnější. Mluvte. Dovolte mi propustit poslední zbytky morálních hodnot. Porušit pravidla. Bejt sobec. Ublížit si. jenom malinko. Ať jsme v tom kolotoči znovu. To nám jde, to umíme.
Už jsem zas úplně prázdná.
...
Následujou poznámky z mobilu od 6.7.:
..
Samota bolí. opuštění víc. Takže už to nikdy nezkusíme znovu?
..
Zavřená skříňka,
starého snění,
maličká dírka,
co něco změní.
Utopit pochybnost,
to lehké není,
citová proradnost,
v tom správném znění.
Měls mi být domovem,
co vidím z dálky,
sháněl ses po novém,
kdy přijdeš zpátky.
.
Děkovné dopisy,
poslal jsem příteli,
za to že pomohl,
a nebyl nesmělý.
Zpátky se vrátily,
bez známky čtení,
já hlupák doufal jsem,
že něco změní.
Vyplašen utekl,
před mnoha lety,
snažím se zastavit,
čas si dál letí.
Motám se okolím,
hledajíc cáry,
zrníčka pocitů,
a šťastné páry.
.
Umění, víte co.
...
Nevím jak to zakončit. Jo! Mam nový desky-2krát Bob Dylan a konečně mý vysněný Velvet Underground, který minule něměli a ani nevěděli jestli mít budou. (A ten banán je slupovací.)


I just want to die already, man.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 12. července 2016 v 22:31 | Reagovat

Tak to máš u psycholožky aspoň zajímavý. Se mnou se vždycky drží v reálný rovině a všechno mi vysvětluje.
Starý spolužáci jsou jednou za čas příjemná změna...

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. července 2016 v 0:43 | Reagovat

Já už si vůbec nedovedu představit, že bych se nějaký psycholožce svěřovala. I když jsem měla fakt problémy, tak se mi jenom podařilo si z ní dělat prdel. Nevím, asi jsem vždycky pochybovala, že by mi mohl pomoci někdo jiný, než já sama.

3 Paralela Paralela | E-mail | Web | 13. července 2016 v 1:54 | Reagovat

všechno to čtení o cvokařích mě nějakým významným způsobem irituje a nedokážu říct, jestli je to tím, jaký dojem zanechali ve mě ti skuteční, ti, co jsem o nich četla, nebo nově i ti, co se to pokoušejí studovat. Nejsou to lidi, kterým je třeba věřit. Jsou to lidi, kteří vydělávají na složenky tím, že tě poslouchají. Tak nevím, Promiň, jestli Ti to kazí léčebný proces, ale já pořád věřím, že nejvíc si pomůžeš sama. Jednou. ... OKey, taky netuším jak. Ale ...chápeš, žejo.

Jinak teda...podle mě taky nefunguje pláč = smutek, smutek = pláč. Já třeba běžim (oh, well, poslední dobou nemám jiný zážitky), no takže prostě běžim a řešim si ty svoje věci a najednou úplně hysterickej pláč a pořád do toho běžim a nejde mi moc dýchat a pak si lehnu na chodník #fuckwhattheythink. A teď to píšu a napadá mě, jak Ti to jako pomůže, asi vůbec, tak toho nechám. Ono to nebude lepší. jen jiný. Budeš velká. Jako doopravdy. Přijmeš to jako fakt. všechno se naučíš. Chodit, psát, mluvit japonsky... žít s tímhle. Asi.   ♥ jo?

4 stuprum stuprum | Web | 13. července 2016 v 2:17 | Reagovat

Život dlužíš jen sobě. Přesně takový, jaký chceš. :)

5 Antia Antia | Web | 13. července 2016 v 16:47 | Reagovat

[1]: Změň psycholožku, víš co.

[2]: Tak já se jí taky nějak nesvěřuju no.

[3]: Nekazí, tak nějak mi to přijde taky. Když já bych právě chtěla přestat příjmat většinu jako fakty, je to nuda. Jasný

[4]: Teď ještě tomu začít věřit.

6 May May | Web | 15. července 2016 v 21:35 | Reagovat

A zas je to tu jiný!
(vypadá že dělící tečky nakonec zůstanou tvoje.. sám už je skoro nepoužívam :D )

7 Ang Ang | Web | 25. července 2016 v 20:34 | Reagovat

hah, takže tady těmhle lidem placeným za poslouchání nakonec lžeme všichni, co

8 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 26. července 2016 v 9:09 | Reagovat

Napadlo mne, že normální lidi čas od času do těch svých emočních šuplíčků made by Ikea bezostyšně brečí. Ale není to příliš trefná paralela.

Ještě na tom zapracuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.