Červenec 2016

Nezabíjejte se poblíž dětí

12. července 2016 v 21:40 | Antia |  Zápisy
Včerejšek mi přinesl velice zajímavý poznání-pořád jsem ulhaná píča.
Jsem byla u psycholožky. U tý nový, celkem milý. Teď už vim že i přírodu milující. Po druhý. Tentokrát bez matky. Probírali jsme emoce. S někým jako já. Lel. Absurdní. Když ona se snažila a vypadá jako jeden z těch mála psychologů, co tomu alespoň trochu rozumí. Takže když se mě zeptala na emoce co člověk může cítit, hned jsem jí vyjmenovala ty základní o kterejch mi bylo jasný že bude chtít mluvit a dál je rozebírat. Předtim měla metaforu se šuplíkama, že si je otevřeme, rozebereme, bylo to poslouchatelný ale nudný. Hlavně se usmívat, že. Strach, bolest, láska, nenávist. Jsem tak neosobní, že jsem si i dala pozor, abych je nevyjmenovala tak jak mě napadly, když mluvila. Pak mi jakože upřesnila co kam patří a já jsem taky mohla říct co mě napadlo. jak když na základce berete slova nadřazený a podřazený. No a pak jsme si jakože obě představily jak ten šuplíček jedný z těchhle základních emocí otevřeme, ucítíme a řekneme co nás napadne/kdy jsme se tak naposledy cítyly/kdy se tak dlouhodobě cejtíme. A jak jí jako řeknu že tam mam totálný prázdno. Maximálně tak úzkost u strachu. Což ale vnímám jako pozitivní, protože je to moje nejintenzivnější emoce-a já si pak připadam alespoň trochu lidsky. No a pak ta otupělost a bolest u smutku. Láska? Hah, někde hluboko, nechci jí lovit, akorát to ještě víc bolí. A nenávist? Když je mi všechno jedno? Dobrej vtip. Takže jsem u cvičení nebo jak se tomu odborně říká, jehož podstatou je cejtit a ne myslet přemejšlela a snažila si uvědomit při čemž vim že lidi něco cejtěj nebo při čem si uvědomuju že bych měla něco cejtit. Měla bych si zatleskat. Jsem jí to nechtěla kazit. Navíc upřímná jsem byla jen k jednomu člověku a to bolí do teď. I když to stálo za to. Asi. Hah. Ještě předtím jsme ještě probírali nějaký obecný věci, co dělam o prázdninách a takový ty kecy. U toho jsem se nezapomněla zmínit jak bylo fajn tohle a tamto. (Tolik k časový posloupnosti.) Ne že by to nebylo fajn, akorát jsem to necejtila. Lel. No a nakonec jsme ještě "hrály hru". První řeknete něco co vnímáte smyslově, potom co si o tom myslíte a pak co cejtíte. Bože, to byla zabíračka. Tu chvíli co jsem dělala jakože hledám nějakej ten podmět jsem uvažovala o tom u čeho bych asi tak mohla vymyslet nějakej ten pocit. Jsem ubohá.
.

Za to můžou hormony... za všechno číslo 2

5. července 2016 v 21:42 | Antia |  Tvorba
Původně to všechno bylo v jednom, ale až teď jsem si všimla, že černě. Stejně tu mám ještě nezveřejněnej kousek ze včerejška, tak ať to tady je. hah.
Zase, pokud nejste blbý, nečtěte to. Děkuju.
...

Za to můžou hormony... za všechno

4. července 2016 v 19:41 | Antia
Vážení přátelé, je mi ctí vás uvítat u dalšího článku.
Tak co, znělo to dost kultivovaně?
Etiketa je jenom výmysl společnosti, která se snaží působit uceleně. S tím nechci mít nic společnýho. Haha, to řekne jen idiot. Je to pravda, ale každej z nás je součástí tohohle cirkusu. Nikdy se ti nepodaří získat vstupenku, aby ses moh jen dívat. Činy nesou následky. Pokud si schopnej je přijmout, dělej si co chceš. Pokud si přesvědčenej, že se jim dokážeš vyhnout, dělej jak myslíš. Ono to všechno nějak dopadne. Lidi a jejich touha po tom stát se něčím víc. Jako by to něco znamenalo.
...
Občas si říkám, že bych měla začít psát slušněji, spisovnějí, vybíravěj. Ale od toho bůh stvořil školní slohovky. Dokážu psát spisovně, nedělá mi to problém. Psaní celkově mi přijde lehčí než jiný formy lidský komunikace, ťukat do klávesnice nebo šoupat o papír tužkou v ruce zvládnu i v davu lidí. Nemusím u toho přemejšlet. Prostě dostanu ven to co zrovna potřebuju, co se zrovna naskytne nejblíž svítivýmui nápisu východ, i když občas by některý věci měly radši skončit v části nepublikovatelné, pohoršující, hloupý nebo tak něco. Co můžu říct... neovládám to, nebo minimálně. To je ta dobrá věc na psaní, můžu u toho vypnout. Proto se pak vždycky tak pozastavuju nad lidma, kteří píšou dobrovolně a i tak jsou schopní strávit hodiny nad prázdným papírem. Zrovna teď to nejde, no nic, mozek budu filtrovat zejtra. Ta kaše jeden den nebo rok počká. Přeskočilo by mi, kdybych se měla snažit ze sebe něco dostat... přišlo by mi to jak kdyby jste se snažili dostat skrz sítko nebo filtrační papírek obrovskej kámen. Hah. Na druhou stranu mi je jasný, že většina lidí píše pro spoustu jinejch důvodů než jenom ulevit přeplněný mysli. Jaký to asi je psát pro zábavu, myslet si, že to co sdílíte s lidma je dobrý, že váš vnitřní život za něco stojí. Rozhodně je to přístup k životu, kterej určitý jeho části ulehčuje. Ale jakej přístup ne. na všem si najdete něco. Chudák člověk, vzdal se dobrovolně. Vypustíš duši a budeš doufat, že se jednoho dne sama vrátí. Proč by to dělala. Všichni toužíme po svobodě. A tys jí to dal. Zkus ze sebe vyškrábat poslední kousky, třeba budou stačit k řádnýmu životu. Jenže ty chceš bejt mimořádnej, jako všichni. k tomu stačí jenom si uvědomit kdo jsi, a pak žít. Žij a nech žít. Platí i vrámci zachování sebe sama. Nebo možná ne. Blázni, kteří hledaj otevřený dvěře místo toho, aby zatáhly za kliku. Nemám klíč. Třeba nění potřeba. Víš co tě zabíjí? Závist. Nezávidím. Jo, koukáš na ostatní a děsně jim to přeješ. Občas by se hodilo zkusit se od nich něčemu přiučit. Od těch hlupáků? Nikdy. Tak to budeš muset zjistit sám.
.