Připíchni mě na nástěnku a tvrď že se zajímáš o brouky

11. června 2016 v 20:10 | Antia |  Zápisy
Domácí potřeby-sleva 50% na vše, zavíráme. Domácí potřeby-nově otevřeno. Dva krámky v podchodu u náměstí, hned vedle sebe. Jeden by řek, že jsou výbornou reprezentací životních příležitostí. Občas to nevyjde, co? hah.
...


Co to děláš? Nic. Asi bych měla přestat osahávat běžný věci. Byla tam číslo. Stará, rozpitá bílá čtyřka. Hned nad tou žlutou krabičkou na semaforech, na kterejch se po stisknutí tlačítka rozsvítí červenej nápis čekejte. Jestli teda zrovna funguje. Nikdy mi nepřišlo, že by čekání urychlily. Spíš vám dopřejou iluzi, že děláte něco proto, aby ste dorazili včas na schůzku na kterou už stejně jdete pozdě. Jsme spojený s věcma. Otiskáváme se do nich. na okamžik. dokud nás nepřekryje někdo jinejch. Nesnažte se vyslíknout semafory, pohybama po částech, který je dělaj jiný než ostatní. (jo, mohla jsem prostě napsat jedinečný.) Lidi si o vás budou myslet, že jste divný. Samozřejmě jestli je vám jedno co si o vás kdo myslí... Vždycky máme pochybnosti, což. Udivujou mě udivený pohledy K.. I po tolika letech jí moje chování občas překvapuje.
Uvažuje o tom, že si přestane holit nohy. Ale bojí se co řekne okolí. Už chce do pralesa v Peru. vidět jak to dělají ženský tam. Podporuju jí. V chlupech, i v budoucnosti. To přátelé dělaj, ne? Podporujou lidi na kterejch jim záleží v jejich touhách. (Teda pokud nejsou nebezpečný pro ně nebo jejich okolí.) Vzhled se moc řeší. Dobrej doplněk osobnosti. A když se povedete tak nepochybně fajn součást k manipulaci. Nátlak okolí, vylepší se a možná tě budou mít rádi. Někdo se chce líbit ostatní, někdo sobě, někomu je to totálně jedno. Nemůžem se prostě navzájem respektovat? Jsem naivní.
A idiot. Respektuju lidský osbnosti. Bezmezně. Pocity neovlivníte. Ale přehlížet je můžete. Snažím se vidět všechno z objektivnií stránky. vypustit sebe. Shromáždit názory ostatních. Přemejšlím ještě o něčem? Když se vás dlouho nikdo na nic zeptá, zapomenete mluvit. A to stačilo jenom ptát se sama sebe. Rovnováha. neutralita. Něco čeho jsem vždycky chtěla dosáhnout. Něco co považuju za nejsprávnější cestu. Spravedlivost. Jenže lidi maj mít pocity a občas se jima řídit. Chyby. Nedokonalosti. Jedinečnost. Sny. plány. odchylky. Nesešla jsem z cesty, abych poznala něco novýho. Ani nejdu dál. Jenom ležím a čekám až mi někdo šlápne na hlavu. hah.
K tomu něco udělat potřebujete motivaci. nemám motivaci. Tak zkus něco co jsi vždycky chtěla. Nechci. netoužím. Vidím a necítím. Jenom si přeju, aby jiný lidi byli šťastnější. viděli maličkosti. Pozoruruje. Lidi, detaily, okolí. Ale v okamžik kdy bych měla cítit zůstane jenom přestřiženej provázek a zamotaný klubko. Moje emoční stránka nějak ochabla. A když se náhodou objeví, snažím se jí poslat zpátky. přece nebudu přecitlivělá. Hah.
Výborná práce, Antio. za jedna. Great. Důkaz že naše češtinářka je bez vkusu. ale tak neuděláte nic. Jenom doufam, že to nebudu muset číst před třídou.
N. měla blog. Mám takovej dojem, že jsem se o tom tady nezmiňovala... nebo možná i jo. (Ach má zlatá paměť.) Asi 3 měsíce. Psala tam svůj deník a pro mě nezáživný povídky. Každopádně už ho nemá. Přišli na to spolužáci. zrušila ho. Je to škoda, blog je dobrej způsob pro osobní rozvoj. Yeah.
Jsem tak uvažovala, co bych dělala kdyby na moje předrahý zápisy narazil někdo z mýho okolí. přece jenom je tu tuna sraček, podle kterejch by mě šlo celkem poznat. k tomu páír fotek. A nezapomeňme na fakt,. že mam na fb stejnou přezdívku jako tady. Protože původně jsem ho zakládala, abych si mohla s několika lidma psát přes messenger. No, za poslední měsíc už tam mam i několik spolužáků. Ale tak jsem optimista, snad to nenajdou. A kdybvy jo... Prostě budu doufat, že nikdo nebude mít dostatečnou vůli na to, aby se prokousal prvním odstavcem. No tak... vždyť je to tak nezáživný. V nejhorším případě, ať se pobaví.
Ve čtvrtek jdu poprvý k nový psycholožce. Si nějak nemůžu přestat opakovat větu ke který můj mozek došel-věřím v psychologii, ale ne psychology. Hah. Good job mate. Popřejte mi štěstí. Snad to nebude píča. Už se nemůžu dočkat na prozkoumání vlastní duše a svejch niterních pocitů, lel. Ale jsem hodná holka a dělám co psychiatrička chtěla. Je to jak ta věta... učíme se pro život, ne pro školu. Léčím se pro sebe, ne pro rodiče. Obě mě baví.
To po sobě zas číst nebudu, jestli dovolíte.
Potřebuju vypadnout z reality.
...
Fajn ženská, ta psycholožka, teda v rámci možností její profese. S matkou jsme tam strávily asi hoďku a půl. Nic zajímavýho. Takový to první setkání, seznámení... Mluvení o rodině, škole, co nás tam přivádí, bla bla. Prostě snaha toho narvat co nejvíc do poměrně krátkýho časovýho úseku, ať odcházíme s pocitem, že se něco změnilo nebo změní. Hah. Nah, jsem pesimistická. Vyznívá to hůř než to bylo. Snažila jsem se mluvit otevřeně, protože mi byla celkem sympatická. A upřímně, na nějaký extra pohrávání jsem němela náladu. Obzvlášť před matkou. Parkrát jsem... neřekla celou pravdu. Jakože a problém se sebenenávistí nemáš? Ani ne. Já nevim. Je mi to tak nějako jedno. Což je pravda, tak nějak. Snažím se o novej způsob myšlení, odmítaná revoluce mý zesláblý emoční stránky. Nemám se ráda z racionálního hlediska... necejtim vůči sobě nenávist ani lásku. Řekla jsem jí, že nemám motivaci nic moc dělat. Že mi je všechno jedno. Zkrátka že můj mozek je názornáí ukázka pro definici apatie. Poslední větu vyškrtněte, tak daleko jsem nezašla. Usmívala jsem se, mluvila, reagovala. Mám se líp. (Ale necejtim se tak. Heh.) Jsem tu hlavně kvůli mamce, má poci, že když jsem nechodím tak toho dost nedělám. Nakonec jí řekla metaforu o kukle. Prej má ráda metafory. Já taky. Chcete to slyšet? Jsem housenka v kukle a potřebuju čas a vhodný prostředí, aby se ze mě stal motýl. Proto není dobrýž do tý kukly násilím řezat, jen proto, aby se něco dělo. Nebo něco v tom smyslu. Pak jsme se taky dostaly k typologii osobnosti, normálně jak u temperamentu-4 typy, můžou bejt různě namíchaný. Máme to vytisklý na papíře. Týká se to dětí, ale s věkem se nemění. Logicky. Prej jsem vnímavý dítě. Haha. Google na moje vyhledávání neodpovídá, takže vám ani neřeknu, jak že se to jmenuje. Nevermind. Máme to od ní vytisklý na papíře, aby jsme se mohli zařadit. Ještě jsem to nečetla. Každopádně bylo příjemný narazit na pschologo, kterej chápe náplň svýho povolání stejně/podobně jako já. Maj bejt pomocná ruka, která vám ukáže možnosti a ne lidi, který maj potřebu vám vnucovat svuj názor. Znova k ní jdu na začátku července. Už sama, matka je jenom řidič. Pak tam pudu asi ještě dvakrát. No a potomo se domluvíme jestli to k něčemu bylo a zda-li má cenu v tom pokračovat. Nakonci se nás zeptala co nám to přineslo. (Ne že bych se ptala kvůli sobě, ale spíš je to takový shrnutí pro vás.) Odpověděla jsem že nic novýho, ale tak jako že to bylo pěkný shrnutí a jsem ráda že je mamka, jak sama řekla, o něco klidnější. Toť vše. Už se těším až mě spraví, lel.
Jo a teď jsem si ještě vzpomněla (a nejsem si jistá jestli to v tom odstavci je-číst ho nebudu).. Týhle ženský jsem při loučení řekla, že nemám ráda podávání ruky. Obyčejně to vždycky nějak přežiju a stěžuju si až potom. Matka byla dost překvapená. A psycholožka řekla, ať jí to připomenu a že si toho váží.
...
Včera jsem byla pít. Teda až na to že nepiju. Ale nakonec jsem to byla já, kdo kupoval třetí flašku. Jo. Kolem sedmý jsme se spolužačkou přijely do města kam chodim do školy (anonymita jak něco, tyvole), tam měli sraz s další spolužačkou, s kterou tam byly ještě dvě o rok mladší holky. Jedna se odpojila a přidala se až o pár hodin pozdějc. My jsme šli do kavárny. Pak napsala další spolužačka. No a long story short, nakonec jsme skončili u ní na baráku, teda spíš na zahradě. Celkem nás bylo asi devět a já za celej večer poznala několik novejch lidí. Holky vykouřily dvě krabky. Já si jednou potáhla. Aneb snažím se působit slušně a nezkaženě. Nakonec jsme v půl jedenáctý jely se spolužačkou a holkou s kterou jsme obě dřív chodily na základku, a když jsem byla mladší dost jsem se s ní bavila. Spolužačka je z ještě větší prdele než já a tak musela za tátou, kterej jí vez domů. No a můj úkol byl R. Dotáhnout domů, protože bydlí ulicy pod náma a byla dost na sračky. Poznatek dne, nepijte když ste nešťastný, teda jestli potoém chcete vypadat střízlivě. Chvíli jsme seděli na zastávce, povídali si a já psala smsky její mamce, aby měla víc času dát se dohromady. V takovejch chvílích mě mrzí, že nemám víc empatie. Mě na tom nesejde, ale některý lidi si zaslouží slyšet něco, co jim pomůže. Ze mě vypadly aqkorát kecy typu, to bude dobrý, jednou rukou jsem jí objímala, řekla ji, že je v pohodě, že jí to ujelo, že každej má něco jak se vyrovnávat se špatnejma věcma, že já mám něco taky. Zeptala se mě a co. Dvakrát. So I told her. Jenom tak ve zkratce. Řezala jsem se. A proč? Nevím. Bolest. Deprese. Nebo tak něco. Teď na to beru prášky. A ona řekla, že se dřív taky řezala, prtože učitelka byla svině. (Svině neřekla, ale když doženete dítě k sebepoškozování, co v tu chvíli ste?) A prej jí jednou po několika letech napsala a omluvila se jí. R. jí řekla ať jí nechá bejt. Ale to už je dávno. A kvůli tomu smutná nebyla. Prej nemiluje svýho kluka. A k tomu ještě věci s falešným přátelstvím. Naštěstí má spolužačku u který jsme byly na baráku, ta je prej zlatá a úžasna. Já jí moc neznám, ale je dobře, že máš někoho, ke komu něco takovýho cejtíš. Ještě před tim než jsem jí donutila se zvednout jsem jí řekla, že už jsme si nějaký ty sračky prožily a že dobrý a špatný události se budou střídat. A jednou bude možná jenom to dobrý. Touhle (v mým případě) lží se opíjím už několik let, hlavně se dostat skrz den. Hah. Nakonec se vyblila pár kroků od zastávky. Culíky jsou užítečný. Držela jsem jenom řetízek. Doprovodila jsem jí až před barák. Nakonec mě objala. Nemám obětí ráda, ale ona vypadala, že ho potřebuje. Zajímalo by mě, kolik si z ceklýho večera vlastně pamatuje. Já jsem došla s úsměvem domů, otec vylez z postele, aby mi otevřel dveře a já se ho zeptala, jestli nechce abych na něj dejchla, že nejsem opilá. Pák jsem si vzala prášek a šla spát.
Bráchovi si tři dny zpátky vypadla z kalhot e-cigareta. Ale je bez nikotinu, mami a tati. Měl jí chvíli, já na to přišla pár dní před rodičema. What so ever. Je mi jedno, jestli mu to chutná nebo to má kvůli kámošům. Dokud to není nebezpečný, ať si dělá co chce.
Ty děti dneska jsou ale skažený. (Ironie, nejlepší přítel člověka.)
...
Vaše víra s váma, a(wo)men.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 12. června 2016 v 10:19 | Reagovat

"blog je dobrej způsob pro osobní rozvoj"

Pod tuhle se podepíšu.

2 stuprum stuprum | Web | 12. června 2016 v 18:08 | Reagovat

Proč nešukáš? Spraví se ti naláda. Nebo si pořid vibrujícího kamaráda. Nebudeš mít čas na sračkopis blog. :D

Můžeš být moje klientka, jsem psycholog a psychiatr a beru jenom jednu kuřbu na hodinu. :)

3 Paralela Paralela | E-mail | Web | 12. června 2016 v 22:50 | Reagovat

teda...Stupruma bych na chvíli za blokovala, jemu to jen prospěje (že zlato? :D) zase nálož, ale víš co? moje sestra mě objevila přes google. zadala fak*it do obrázků a našla svojí sestřičku (a králíčka). Neskutečný náhody. Vždycky tě může někdo najít... :) jsme na tenkým ledě.

4 May May | Web | 13. června 2016 v 7:12 | Reagovat

Stuprum má chuť na mladý maso. :D
Taky nemam rád podávání rukou. S většinou lidí, that is. Je srandovní ten moment, kdy čekaj že jim jí podam ale ono nic nepřichází.
Amadeus chce taky bejt psycholog. Třeba jednou navštívíš jeho kancelář..

5 ang ang | Web | 13. června 2016 v 22:56 | Reagovat

je to pěkně blbý, ale nemyslím, že jsem potkala někoho, kdo by se v určitým momentě svýho života sám sebe nepokoušel nějak zničit.

falešný vztahy a kamarádství jsou taková nedůležitá věc když člověk necejtí vůbec

6 Cíťa Cíťa | Web | 14. června 2016 v 20:25 | Reagovat

ou damn it, aby se z tebe náhodou nestala psycholožka :D. úplně strašně moc miluju, když napíšeš Nah a Hah vedle sebe, je to strašně příjemný (ano, jsem  trošku perverznější na různý slova, ale co). a taky nesnáším, když musím číst slohovky nahlas. o blogu ví jen dva mí kamarádi a stejně kdyby ho začali číst, nevadilo by mi to. jen by si o mě mysleli, že jsem trošku divná :) .... jo jasně, komentář jak prase, ale co :D

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. června 2016 v 13:59 | Reagovat

Psycholog jsem být nechtěla nikdy. Nějak tomu nerozumim. Jako jo...prej pomáháš lidem, ale...? Nevim. Mojí sestřenici třeba teď nevzali na psychologii. Znamená to, že je hloupá?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.