Květen 2016

Nečetla jsem to po sobě

23. května 2016 v 20:33 | Antia |  Zápisy
Dneska ve škole zase došlo na můj oblíbenej pololetní sloh, tak jsem společně s půlitrem tady, abych si postěžovala. (Nah, zas tak dlouhý to nebude.) Pijte vodu lidi. Hydratujte se. Nejlíp v hospodě, že.
So... naše češtinářka jako pokaždý zaperlila. Jako první: Charakterizujte sami sebe jako typickýho teenagera. A ještě to vylepšila tím, že se tam měla zapojit předepsanáí věta, kterou (podle ní) puberťáci často používají. Druhý popis, charakteristika, polemizování (to jako máte zkombinovat) na téma vietnamci jsou druhý češi. Nejlepší na tom všem je, že o tomhle se rozpovídala a vypadala dost hrdě. To nám to ale krásně vymyslela no. Další byl úryvek nějakejch (chabejch, jakože ještě horších než ty moje) veršíků, nadpis město se probouzí nad ránem a volně na to jste měli vytvořit líčení. (Zmínila jsem se už jak moc nesnáším líčení? Přijde mi to jako nudný slovíčkaření. Zakompovaný do knihy, odstavce nebo tak je fajn. Ale vplodit to na A4.) A poslední byl popis pracovního postupu (,kterej jsem se ještě mimochodem ani neobtěžovala se naučit-stejně to chce pokaždý jinak-jednou rozepiš co potřebuješ zvlášť, podruhý to má bejt souvislej text) a ještě k tomu činnosti, která vám jde. Tak takovou jsem ještě nenašla... sorry. A hádejte co jsem si vybrala? ještě teď mi je ze mě špatně. Město ospale otevřelo oči... lel. Jako vždy kopa sraček. (Je to ještě úplně novej levl mejch výplodů tady. Jo, i to je možný.) Tak jo, ukončuju svoje stížnosti. Vlastně ani moc nechápu proč to lidi dělaj. Aby si ulevili? (Stejně mě to bude ještě několik let strašit.) Nebo je to jedno z takovejch těch společnejch sdílení, aby se vytvořila nějaká sociální interakce? Jsem příliš povrchní.
O víkendu jsem šla na nastřelení náušnic. Ve zkratce-Měla jsem je jako malá, náušnice se poztrácel, dírky zarostly. Asi rok zpátky mě mamka vzala k doktorce, která si s mým uchem hrála tak dlouho až se mi zatočila hlava a nakonec ty dirky byly stejně na hovno. No a pokus číslo tři. Tak snad to vyjde. Hah. Jinak ne, že bych se k tomu jen tak rozhodla. Brácha si k narozkám přál roztahovák, takže šel taky na dirky, akorát mu to dělala jako piercing. (obě, proč troškařit.) Jo a matka si nechala píchnout kamínek do/na nosu, takový to jak to máte z boku nosu. (Profesionální vyjadřování.) Protože řekla, že když si necháme piechnout piercing, tak si ho nechá taky, a samozřejmě to chtěla. Tomu říkám výchova. Miluju svý rodiče. A proč že jsem je vlastně chtěla? (protože vás to všechny určitě děsně zajímá.) Je to další z mnoha způsobů vyjádření osobnosti, se pořád zkouším najít. Mám v uších stříbrný hvězdičky. Ve čtvrtek je můžu vyměnit. Ale momentálně jsem s nima spokojená. Jsou roztomilý. Mi připomněl Kunderův začátek Nesmrtelnosti (?), čet ste to někdo? Jestli ne, tak do toho jděte. Ten chlap píše výborně, přijde mi to hrozně něžný. (A mám takovej pocit, že už jsem se o něm zmiňovala, ale tak, vískrát vám to neuškodí.)
Jsem unavená. Vim, že to říkám skoro pořád, ale dneska mám i konkrétní důvod. (No není to skvělý?!) A je vážně překvapivej-jsem včera po dlouhý době nemohla usnout. Nespavost je svině. obzvlášť když si navyknete chodit spát kolem pů desátý. Potřebuju svejch devět hodin spánku. Nebo tři... Už dost dlouho jsem nebyla večer venku, vlastně ani v jinou dobu. Takový ty cesty ze školy a do školy nepočítam, to nic není. Ani nevim proč. Venku je moc světla, hah. Hlavně moc lidí. Žádný toulavý duše, žádnej klid. Potřebuju noc. Ale spánek je přednější, ne? Ani se nedivim, že jsem tak přešlá.
Včerejší novorozenec:
Poskládal vlaštovku z papíru,
pak utrhl jí křídla,
s zápalkou škrtnul tichounce,
nechtěl se déle hlídat.
Popel vyhodil do vzduchu,
poslouchal vítr zpívat,
doufal že přejde vzpomínka,
ruce si začal líbat.
Šílenec vzrušen směje se,
jen blázen začne brečet,
jak rychle vina smyje se,
kdo nepřestane klečet.
Kolena samá modřina,
proč raději neuteče,
snažíc se býti hrdina,
člověk zůstává zničen.
Smutek ten v duši zůstává,
a zanáší tak mysl,
každý si s každým pohrává,
kde je můj cit a smysl.
Nic v žádný části celýho tohohle článku nehledejte, jenom se snažím dostat z nálady-je to jenom další den, ještě jeden zvládneš a nějak se skrz něj dostat. Tohle rozpoložení je otravný, i když se v něm už neocitám tak hluboko a tak často. Chci si ublížit. Hahaha. Můj "vypořádávající" se mechanismus. K nezaplacení. Taky jsem si včera pouštěla Doors, proč lidi neznaj jméno týhle kapely. Proč ho znám já. Měla bych... nevim, nevim, nevim. Nic kloudnýho ze mě nikdy nevypadne. Proč se nevymotat z věčnýho zmatení. Konce jsou nepředstavitelný. Jenom dokud se s nima blíž neseznámíte. A já nechci sedět sama.
Taková ta sebelítost. Bože. Ubohost. Ona to ani lítost není, kdyby to byla lítost, tak jsme na tom ještě dobře. Je mi to jedno. Co se stane dneska, zejtra. Potřebuju změnu. Časem přijde. Přestávam bejt trpělivá... nikdy jsi nebyla.
Proč nemůžu něco chtít tak jako ostatní? Po ničem netoužím. Apatie je bezcenej společník.
Tak vám přeju ať nepřestanete chtít a mějte se hezky.

Asi by se víc hodilo dát sem Doors, co?

Něco ve mně chybí. Nebo přebejvá.

15. května 2016 v 20:16 | Antia |  Zápisy
Původně jsem měla v plánu na celej květen zmizet. A před pár měsíci bejt touhle dobou pod drnem. No co, člověku nemůže vycházet všechno. Hah.
Ne že bych měla v úmyslu celej měsíc nepsat. Znám se dost dlouho na to, abych věděla, že pokoušet se o něco takovýho nemá cenu. Můj mozek neumí poslouchat. Ráda dělám věci co se mi příčí. Snaha o sebevýchovu je zbytečná. Chápe někdo, co se tady pokouším říct? Já taky ne. Osobnost hledám nějakej ten rok a ta mrcha se pořád schovává. Porodil ji vůbec někdo? Hledám nenarozený dítě. Ale porod je moc bolestivej na to, abych to udělala sama. Chytíš mě za ruku?
Vlastně jsem se rozhodla pro pravej opak, psát každej den. Nikdy jsem to nědělala. Psaní. Jsem spisovatel. Jsem umělec. Blah. Nemám je ráda. Pseudo umělce. Možná proto že na rozdíl ode mě něco umí. Člověk, kterej píše jen proto aby slyšel, že je dobrej, je blbec. Chcete uznání? Udělejte něco lepšího než jen vypouštění žvástů do světa. Bezcenný kecy. Ne všechno má význam. Tenhle text je hlubokej. Kdo to řek? Ale, jeden kritik. Ty jo, taky jsem si to myslel, má to myšlenku. Jeden bezdomovec mi říkal, že tahle knížka je skvělá. Bezdomovec? To určitě bude stát za nic. Proč lidem tolik záleží na tom co si myslí ostatní? V očích svých přívrženců poletím až k nebeskejm výšinám. A přitom vlastně budu sedět na prdeli. Je fajn, že se někomu něco líbí. Ale musíte mít názor. Ne jenom opakovat věty ostatních. Kam pak mizí všechna originalita? Naše přesvědčení jde proti většině, jsme víc než originální, jsme jedinečný! Jedinečnej může bejt jenom jeden, v tom je to kouzlo. Jenom mrtvá ryba pluje s proudem. Text co si N. dala na instagram. Proč ta touha plavat proti proudu? Jestli ti to přijde lepší, jestli máš pocit že zapadáš do většiny, buď v ní. Neztrať sebe.
Zabila jsem se kvůli ostatním. Ale to už je hodně dávno. A kdykoliv se vyškrábu z hrobu, mám pocit že dělám něco špatně.
Slyšeli jsme, že ses zlepšila ve škole. Máme z tebe radost. A proč máte radost?, známky nejsou to samý jako inteligence. ... Ale samozřejmě jsem ráda, že máte radost. Proč mám na rodinejch oslavách vždycky pocit, že nikam nepatřím. Můj praotec se na mě dívá jako bych byla mimozemšťan. Můj rasistickej, protiislámistickej děda. Proč mi to vadí? Chabá poslední věta ve snaze o empatii. Jsou mi cizí, moji příbuzní. Je to moje, nebo jejich vina? Měsíce strávený uvnitř pokoje, vyhýbání se rodinejm sešlostem, nepřijela jsem na Vánoce, nedostala jsem od nich dárky. Byly uražení na dítě. Ale nikdy neotevřeli dveře. Vyčítám jim to? Nevím. Neměla bych, že ne? Jenže vaši blízcí by tu měli bejt pro vás. Pokud se k vám někdo otočí zády, protože je to pro něj jednodušší. Protože se nenamáhá více přemýšlet. Jak moc je vám blízký? Lze vyčítat člověku to, že ho zaslepila vlastní hrdost? Lidé a jejich schopnost vnímat věci objektivně. Cítí se ukřivdění. Mají city. Někdy nelze věci vnímat zeširoka. Vážně? Proč máme na rukou krev tolika mrtvých?
Za prvý mě k tomu přivedlo to, že jsem do tý doby ještě pořádně nazačala používat psací stroj, kterej jsem si s takovou námahou přivezla od K. A taky jsem chtěla/chci vědět, co to s mojí pomotanou hlavinkou udělá. Otec se mě ptal, jestli mě psaní na stoji baví. Mám to ráda. Kdyby ne, nedělala bych to. Přijde mi skvělý, že to co napíšete máte hnedka v ruce. Že když se upíšete, chyba tam zůstane a vy se jí nemůžete zbavit. (Teda pokud nemáte barvu, či co, aby ste to přetřeli.) Začátek věty, kterou jste později změnili můžete přeškrtnout, ale stále uvidíte průběh vašich myšlenek. Svým způsobem je to osobnější. A ten zvuk. Jo, ten se mi taky líbí. I když je to zároveň nevýhoda, pokud s nikým sdílíte své místo pobytu, mám omezený čas do kdy můžu psát, a pokud píšu, lidé to slyší. A co vlastně píšeš? Nic. Neříkej mi nic, když to slyším. Myslela jsem tím, že nic co bys potřeboval vědět. Jo, na otázky co se mejch řádků týče jsem dost háklivá. Ironie, že píšu blog. ono ale když píšete "pro někoho", nepřipadáte si tolik jako blázni, kteří trpí samomluvou. (A to se občas hodí.)
Až tenhle měsíc skončí, pokračovat v tom nebudu. A ty řádky buďto spálím, nebo je dám někomu, kdo o ně bude mít zájem. Spíš ne. Při výlevech co jsou tady, musí každýmu dojít, jak hloupý ty věty sou.
...
Včera jsme s K. a N. jeli vlakem do Plzně, do kina, na nákupy a tak. Nic moc podstatnýho. (Mam svoje první kraťasy, lidi!)
Každopádně při cestě zpátky na vlakáč jsme se dostali k BDSM-ne, tak se téma naší krátký diskuze nazvat nedá. Počkejte si, bude to ještě zábavnější než jen to, že se puberťačky (spíš já a N.) baví o něčem takovým. Naštěstí jen na krátko, dýl bych to nevydržela.
Abych to osvětlila. O píčovině 50 odstínů šedi jste už předpokládám všichni slyšeli. N. je fanoušek, jakože fakt, četla knížky, byla na filmu. No a já, řekněme, že ta knížka ve mně zbuzuje kupodivu až poměrně intenzivní pocity nenávisti. Stačily mi útržky na tumblru a z jinejch internetovejch zdrojů. Jsem to ale puritán, fetiše jsou přirozený. No jasně že jo. Ale tohle, to je knížka o skoro až domácím násilí, narcistickým sadistovi a holce, která za svůj život spadla víckrát než jednou na hlavu. A vážně mě neuvěřitelně vytáčí, že tohle má bejt reprezentace BDSM vztahu pro veřejnost. Bože proč? Proč si ta ženská co to napsala radši jenom nevyhonila nad Stmíváním a potom si nepustila porno, místo toho, aby ven vypustila takovou sračku.
A N. to ještě vylepšila. Tohle není BDSm. ne není, ale je to náznak BDSM. Ne, N., sorry, ale to, že někdo použije při sexu bičík fakt nic neznamená. Bože. A tohle se pak cpe do hlavy vlhkejm puberťačkám. A k špatný reprezentaci fetišů, úchylek, říkejte si tomu jak chcete ještě dává šanci úchylnejm chlápkům, aby se vyřádily na mladý naivní holce. Měli byste si s tou skvělou autorkou plácnout, ty vole. Ještě k tomu to, že si to pak všichni budou představovat jak Hurvínek válku.
Hele, nadělám ze sebe odborníka. jsem pubertální výrostek. Vím toho málo. Každopádně obdivuju dynamiku dlouhodobejch BDSM vztahů vzájemnou důvěru, která mezi dvěma lidma musí vzniknout, aby to fungovalo. A tahle knížka to prostě ničí.
K.:A co vlastně BDSM znamená? N.:Nevim, podíváme se ve vlaku. Já radši mlčela a díky bohu se na tohle téma pak zapomnělo. Výuborný, takže ani neznáme význam zkratky, kolem který se má tahle super knížka točit. Ale hlavně že je jinej a dal jí pásku přes oči.
Bože, jsem tak vlhká.
Ne, ani trochu. Kdy už tahle trapárna bude za náma.
...
Občas mám pocit, že neznám nikoho, s kým bých si měla co říct. Myslím tím něco, co by mě vnitřně uspokojilo. Prostě si nech vylízat píču a bude to lepší, holka. Můžu si za to sama? Jasně, kdo jinej. Když nikam nechodíte. Můžete tak akorát doufat, že někoho potkáte při večerní procházce parkem. Jenže moje město je moc malý na to, aby tam někdo byl. Navíc k tomu, aby se konverzace někam posunula, musíte do ní vložit sami sebe. Zkoušela jsem to. Druhá strana neodpovídala, nebo mám jenom problém se spojením. Pověz mi svoje hříchy a já tě vyděsím těma svejma. Jsem moc hnusná na to, aby si se mnou někdo začal povídat. to není sebelítost. Akorát fakt, společností prostě nejsem vnímaná jako atraktivní. Je mi to jedno. Snažím se zapracovat na svejch problémech se sebenenávistí a momentálně jsem se svým xichtem i postavou v pohodě. Jediná nevýhoda toho bejt nepřitažlivej a divnej je to, že vás běžný lidi neosloví. Potkávám vůbec někoho jinýho než běžný lidi? Sama jsem součást davu. Najdi mi někoho, komu budu stát za pár upřímnejch slov. Najdi mi někoho, kdo přežívá jak já.
Jsem sama. Yeah. Není na tom nic špatnýho. Dokud vám to nezačne lízt na mozek. Potřebuju společnost. Nechce mě někdo zbavit panenství, sex bez závazků, pojďte do toho, lidi. Pod zákonem nejsem. Chci za to jenom konverzaci... Nevýhodná nabídka. Hah.
...
Je špatný, že je můj cíl se co nejvíc zničit? Mám pocit, že dokud člověk neklesne na úplný dno, nikdy se dokonale nepozná. Chci vědět kdo jsem. Do posledního detailu.
Má předrahá mysl se rozhodla, že je zas na čase mi začít ukazovat obrazy všemožnejch způsobů sebevraždy. Zavřu oči a už automaticky plánuju jak, kde, kdy. Každej prej někdy myslel na sebevraždu. Věřím tomu. Taky se říká, že jak začnete plánovat, je to už celkem blbý. hah.
Mám se dobře. Jsem ztracená. Osamělá. Ale vnímám i ty pozitivní stránky života. Zase můžu obdivovat věci kolem sebe. A hlasy už tolik nemluví. Mám se nejlíp za poslední asi tři roky. Nejsem v pohodě, ale můžu se sebou pracovat.
Proč mi to dělá? Proč pořád vnímám okamžik, kdy jsem byla na pokraji smrti jako ten nejlepší? Proč mi chybí spolknout pilulky a vyzvracet se na záchodě? Chybí mi hlasy. Ani nevím proč jim říkám hlasy. Není to tak že bych je vyloženě slyšela. Spíš je cejtim. S práškama o dost míň. I tak se ale občas objeví.
Když jsem se poprvý dostala k psychiatričce, ptala se mě na různý otázky. Hlasy ale neslyšíš, že ne? Ne. Nelhala jsem. Ani to víc nerozebírala. Občas si pohrávám s myšlenkou, že to bylo špatně. A jindy zas že bych měla vysadit prášky a začít dělat co říkají.
Kdykoliv se u mě objevil nějakej "symptom" nebo jak to říct, zkrátka nějaká skvělá novinka. Vyhledávala jsem si to na internetu. Tlak v hlavě například. Nikde se o něm nepíše, dokud ho nehledáte. Doufala jsem, že najdu odpovědi na to, co se se mnou vlastně děje. Občas je možná lepší nevědět.
Schovávám se před lidmi, kteří mi chtějí pomoct. A pravda je, že se nechci vyléčit. Nejsem člověk stvořenej pro život. Jenom se snažím přežít do doby než budu ve věku, kdy se budu moct odstěhovat od rodičů a bratrů. Nechci je ranit. Nechci, aby se vinili za mou smrt.
Člověk může zemřít i bez toho, aby se zabil. Povzbudivá věta. A taky plná smutku.
...
Měla bych sem napsat i v den, kdy se nechci vypařit. Jsem vcelku pozitivní člověk. Fakt.
Co vám tohle dalo? Co to dalo mně?
Všem nám akorát tak žeru čas.
Proč že jsem si to vlastně zakládala blog?
Jsem ztracenej případ. Dobrý dny. Je za ně moc velká cena. Špatný dny vás totiž rozžvejkaj a pak vyplivnou pár zbytků, který se druhej den snažíte dát dohromady. Vždycky jim něco zůstane mezi zubama. A vás je pak míň a míň.
...
Rozhodla jsem se si přečíst co že jsem to za poslední dny napsala. jsou to sračky. ale když to nikomu neukážu, bud mít pocit, že jsem blázen. Prosím řekněte mi že nejsem šílená.

Stačí na to kliknout. A blog mi to otáčí, takže je to nakřivo. Asi znamení, že je lepší to nečíst. Hah.
...
Tak zas někdy.