Jsem papírová růže

18. března 2016 v 20:58 | Antia |  Zápisy
Měla bych něco napsat. Už je čas. A tím měla nemyslím mou povinnost vůči vám. Upřímně ani nechápu, jak si někdo může připadat jako dlužník někoho, koho sotva zná. Špatný úhel pohledu, vím. Jsem zavázán lidem, kteří mi pomáhají uskutečnit mé sny. Bez nich bych to nikdy nedokázal. Pravda. Uznání nedosáhnete sami. Ale stvořit něco úžasnýho, to klidně. A koho zajímá, jestli to nikdo jinej kromě vás nevidí. Nejduležitější pocity pro každodenní život jsou ty, které chováme sami k sobě. Na druhou stranu, bez ostatních nevytvoříte tu pomyslnou stopu, po který spousta lidí tak touží. Honba za vlastním egem. Nevidím si na záda. Přineste víc zrcadel. Co bylo dřív, slepice nebo vejce? K čemu ti to bude? Touha po poznání. Lžeš. Já vím.

.
Co to mělo bejt? Co já vim. Ne vážně, nemám tušení. Vůbec mi to nemyslí. Ne, že by to někdy bylo něco převratnýho. Ale teď... Já ani vlastně nevim. (Pozitivní je, že vim, že se opakuju. Hah.) A nejhorší na tom je, že všechno je víceméně tak nějak v pohodě. Bejt smutnej nebo se zkrátka jenom cejtit blbě, je nezbýtná součást života. To chápu. Je to důležitý. Život nakloněnej jenom na jednu stranu emočního spektra by nebyl ono. Ale cejtit se blbě bezdůvodně nebo když jde všechno tak jak by mělo. To není normální. Ještě že se s tím potýkám tak dlouho a nejsem překvapená, že se nic nemění. hah. Smíření. Někdy vám pomůže jít dála a jindy vás drží zpátky. Alespoň pořád dejchám. Po týhle větě mám chuť na chvíli zastavit dech. Revoluce proti vlastním myšlenkám. třeba je svrhnu.
.
Fakt ráda bych řekla, že je tohle jenom důsledek mýho rozhozenýho spánkovýho režimu. Problém je, že únava není důsledek, ale příčina. Důsledek je únava ještě větší. haha. Poslední dobou mám problémy usnout. A každou noc si teďka já a můj mozek užíváme přinejmenším hodinovou romantickou chvilku... Spíš jsem držená proti svý vůli. Kdy si konečně uvědomí, že znásilňuje mrtvolu. Trocha klidu by bodla. Na co myslíte před spaním? Vždycky na něco myslím, pomáhá mi to, abych usla. Nikdy nic z reálnýho života. Většinou navážu na dějovou linku nějakýho filmu nebo seriálu. vytvořím postavu, kterou tam vložím. Chvilka odpojení od vlastního já a spim jako mimino. Kéž by. Ale usnu v celkem optimálním časovým rozmezí. Teď jsem bloklá. Nedokážu přemejšlet nad ničím. Mozek mi pořád vnucuje reálněj život, minulost nebo ještě líp budoucnost. Nechci přemýšlet o budoucnosti. Naučili jsem se to nedělat. nemít sny, naděje. Většinu jsem potlačila, abych si neuštědřovala ještě větší bolest. Abych se mohla soustředit. Abych byla v pořádku. Pro ostatní. Vypadá to, že mě mé chatrné představení doběhlo, namísto potlesku cítím pach nahnilých rajčat. Hehe. Lehám si o něco dřív, takže se většinou vejdu do 6-7hodin spánku. A i tak jsem unavená, jako bych skoro nespala. Odpočinek na pár hodin během dne, abych mohla do večera fungovat. Jo, je to na nic. Ale už jsem na tom byla hůř. Koho to zajíma. K ničemu to není. Je jedno jak vám bylo dřív, nic to nemění na vašem aktuální cíétění. Je to jako věta, že jiní se ani zdaleka tak dobře jako vy. Pokud by opravdu tolik záleželo na předchozích pocitech, člověk by se nikdy nevzpamatoval z něšťastný lásky. A většina lidí na minulosti, díky bohu, až tak nelpí.
...
...
Teď, když dovolíte, vám sem hodím všemožný zápisy za poslední měsíc. No a pak se rozloučíme.)
...
Stejně náš mozek funguje nejlíp, pokud nás opravdu baví to, co děláme.
Ne, nebudu se tvářit, jako že jsem celej ten článek o funkčním mozku-díky stravě, sportu a dalším nekonečněkrát opakovanejm "prospěšnostem", přečetla. Sice svůj čas strávenej na zemi ráda zahazju, ale něco je moc i na mě. Hah. Nechápu proč má někdo potřebu opakovat věci, tolikrát řečený. I když nakonec to děláme všichni, nebo ne? A jakožto zástupce (lel) lidí, kterejm mozek nefunguje tak jak by měl, mi takovýhle články přijdou neskutečně otravný/směšný?. Jasně, pravděpodobnost, že by při psaní článku tohoto typu někdo myslel i na šílence/mentálně nestabilní/neurodivergentní/je úplně jedno jak to nazvete, je dost nízká, takže se není čemu divit, že mi jsou tyhle rady úplně k ničemu. Ale když už má člověk potřebu něco takovýho psát a sdílet se světem, věta typu: Někomu, ale nic z toho nepomůže, mi nepřijde až tak od věci. jo, jsem přecitlivělá.
Jo a co se tý věty týká... souhlasím. Ale zase narážím na to, že některý lidi v určitým období svýho života, takovýhleho pocitu uspokojení (dejme tomu) nedosáhnou. A ve mně pak tahle věta probouzí jenom beznaděj. Haha.
Fungující mozek něco stojí, ale občas správný jídlo, ani všechen pohyb světa, nestačí. Nevím a nemám čím zaplatit.
...
Pukající srdce,
přes skleněné zdi,
snažíc se zapudit vzpomínky,
o citu k druhému.
Strážné světlo,
měnící se ve stín,
slova ztracená ve tmě,
i tvář mlčí.
Hledajíc chybu,
vzdalujíc se sami sobě,
prý jsme za rohem,
vždy na blízku.
Pravdomluvní lháři,
schovávajíc se za oponou,
neznámé štěstěny,
daruj mi poslední úsměv.
...
Pověz mi, proč jsi zrovna tady. teď. V tuhle chvíli. Co se ti přihodilo tak strašnýho, že ses rozhod ukázat zrovna tady. kde? Nejsem ten, koho bys ses měl ptát. Je to tvoje místo. Tvoje krabička skázy. Otevřel si pandořinu skříňku. Chtěls aby to tak dopadlo hned jaks jí uviděl. Zvědavost neuhasíš, co? Co tě čeká po smrti. Vážně tolik toužíš znát odpověď. Miluju lidskou sentimentalitu. Chcete znát budoucnost a přitom nepřestáváte viset na minulosti. Lehni si do vany a hoď tam toustovač zapojenej do zásuvky. Pak se všechno dozvíš. Jenže to už by to nebyla budoucnost, co? Raději teorii než praxi. Přítomnost nemá ve vašem plánu místo. Proč se nezastavíš? Rozhlídni se kolem sebe. Osobní peklo. A je jenom tvoje. Chceš cigaretu? Já vím že nekouříš. Na, vem si. Děkovat netřeba. Zapalovač máš v levý kapse kalhot. Tvůj výraz mě baví. Že tam nikdy předtím nebyl? Možná tam byl vždycky. Tvoje první promarněná příležitost. Ne, neobhajuju kuřáky. Kouření je nesprávný. Haha. Ale na druhou stranu co není. Sedni si. No. Posaď se. A zkus se neudusit. Asi by se ti to nelíbilo. Možná by ses pak na chvíli vyvlík ze smyčky času. Slyšíš to? Není co. Nic. Žádnej tikot hodin, žádný ptáci. Klid. Všechno zmizelo. A ona se snažila. Tak moc se snažila abys jí otevřel dveře. Nedal ses. Prej je to děvka. je s každým, kdo po ní touží. To je pravda. Ale děvka není. Ne, chlapče. Takhle se chovat k dámě, měl by ses stydět. Nikdy nešukala s nikým, kdo by se jí příčil. Vždycky si to užívala na plno. Dokud se nerozhodli, že je čas se spoutat. Ty idioti zamkli dveře a už jí nikdy nepustili dovnitř. Ne, že by nechtěli. Zapomněli. Časem se vytratila z jejich hledáčku. Přítomnost. Budoucnost. Musej myslet na budoucnost. Ty taky. Nic jinýho. Jen se snažte. A já si mezitím nechám vyšukat mozek z hlavy. Kdyby mi tak ještě nějakej zbejval. Vzpamatoval jsem se moc pozdě. Manželka, děti, tohle je jenom pauza na oběd. Pak zpátky do toho. Život se tak prej žije. Když se všechno točí. netřeba se ohlížet. Blbost. Kolotoč může bejt sebelepší, ale když z něj nikdy nevystoupíš udělá se ti blbě. Hele koukej. jsme na pouti. Možná, že ta skříňka přece jen nebyla tvoje. Jak se tak na tebe dívám, teprv sis jí začal dělat. No nic. Opatruj se, kamaráde. To nevadí, že se neznáme. Já si jdu dát cukrovou vatu a zkusit se stát terčem místo papírový růže.
...
Byly doby, kdy jsem si sedla před počítač a za chvíli se přede mnou ocitla stránka plná všeho, co jsem chtěla říct. Povrchní kecy, subjektivní výkřiky do tmy, bezdůvodné pohrdání nad společností, pavučiny emocí mezi řádky. Změnilo se toho hodně. Přesněji, změnila jsem se já. Nic překvapivýho u puberťáka, kterej má sotva náct. V období puberty mozek prodělává bouřlivý vývoj. Nestabilní nálady, první lásky, upřednostnění party před rodinou. Psychologický kecy, kterejch jsem mývala plnou hlavu. Fascinace nad lidským mozkem, plným pohnutek, emocí, osobnosti. Postupem času jsem do vyhledávače přestala zadávat věci, který mně zajímali. Konec řečí, přemoudřelejchejch citátu lidí, který nikdy neopustili svojí kuklu, pokračování knížek, dívčích románů. Konec všeho. K počítači jsem se došourala málokdy. Bolest, úzkost, .... Nová a nová slova. Co mi je? Proč se nedokážu zvednout z postele? proč neustále brečím? Proč mě lidi děsí? proč už nedokážu brečet? Proč nic necítím? Jak začít cítit? Jak si říci o pomoc? Jsem normální? Jak se zabít? Psycholog? Sebepoškopzování? Přesně se mi vybavuje, kdy se tam objevilo, jak kaňka tmavýho inkoustu na bílým papíře v moři popsanejch vzpomínek. Vždycky jsem byla člověk, kterej svoje činny promejšlí. přečetla jsem toho hodně. Shlídla spoustu videí. Dokumentů. Při procházce se psem jsem si v hlavě tvořila seznamy plusů a mínusů. Žiju ve světě pochybný racionality. Pamatuju si část článku ve kterým stálo něco jako: Nikdy nezůstanete u první rány. Z ní bude deset. Z deseti padesát. Z padesáti sto. A víc a víc. Ani jednou jsem si nemyslela, že se následky neprojeví. Bylo mi jasný, že si vytvořím závislost. Ale ačkoli se to spoustě lidí bude zdát hloupý, já ji potřebovala. Určitou rutinu, záchranej bod, ... Závislost není světlo v tmavý místnosti, je to nahmatání kliky zamknutejch dveří, na který se můžete tisknout a doufat, že vám někdo přijde otevřít dřív než zešílíte. Závislost je naděje, ale taky slzy, výkřiky a další b olest, protože se nikdo neobjeví. Místnost číslo jedna mám za sebou. Jenže můj mozek jich má evidentně připravenejch víc. Hah. Jsem na práškách a v prostředku místnosti visí poblikávající žárovka. I tak jsem většinu času po tmě. Jenže mi lidi se stejně vždycky budem snažit otevřít další dvěře, i kdyby jsme věděli, že nás čeká milion dalších místností. Znova a znova. Přestane to někdy? Kdo se dostane ven? Pud sebezáchovy, krása život, smysl, říkejte tomu jak chcete, ráda bych se podívala z okna. Jasně, já jenom zapomněla roztáhnout záclony. Moje chyba.
Děsně deep, lidi. Úplně se vám to dostalo pod kůži, co? Žertuju. Já jsem vlastně celkově takovej jeden velkej vtip. (Neříkala jsem to už někdy?-s výpadky paměti k tomu)
Vážně jsem neměla v plánu, aby se to takhle zvrtlo. (Veřejným tzajemstvím je, že to já nemám nikdy.)
...
...
Změňme téma. Nevim, jak vy, ale já ve svém křehkém srdéčku najdu místo o odstavci věnovaným počasí. Jo... Nemůžu se dočkat až bude teplo a já se zase budu moct toulat venku. ne, v zimě to nejde. Je zima. A mně bejvá zima i v létě, takže asi chápete kde je zakopanej pes. (Vždycky když mi v hlavě naskočí přirovnání, tak ho tam jako debil napíšu. Nemůžu si pomoc. I am so sorry.)
Sníh je skvělej. Hlavně v noci, když sněhový vloky (Jako velký vločky. K. je neskutečně moudrej člověk.) září v teplým světle lampy. Jo, to je fajn. Asi jako když hustě prší nebo fouka silnej vítr. Jasně, má to svoje nevýhody. Ale dá vám to neuvěřitelnej pocit reality a připomenutí, že bez matinky přírody by jsme byli v prdeli.
Jem člověk, kterej je schopnej se rozplývat nad dírkama v kovový školní skříňce, takže abych to zkrátila. Čumte kolem sebe lidi. Vyplatí se to. Teda pokud chcete. Hodnota je totiž jedna z neskutečně abstraktních věcí.
...
Propagování sebelásky k fyzický schránce, by mělo bejtvíc: mám rád/a svoje tělo, protože je to moje tělo. A míň mám se rád/a, protože jsem tlustá/obézní/vychrtlý/vysportovaný/štíhlá a já nevim co ještě. Just an idea.
...
Lidi jsou jako náboženství, aby měli moc, musíte v ně věřit. Bohové, vládci, přátelé, milenky, něpřátelé, vy sami.
...
Chtělo by to něco aktuálního ze života... Hm... Tentokrát jsem měla krámy (mně ten termín vyhovuje) jenom 5 dní. Normálně je mám minimálně 7, takže jackpot. Ach, světlé okamžiky v životě dívky.
Když už jsme u těch dívčích věcí (Jsme děsný sexisti, což.), po neskutečně dlouhý době jsem si nalakovala nehty. Vydrželo mi to asi dva dny, pak jsem ten lak musela sloupat. (Odlakování je pro slabochy. Jo.) Ne, že by to nevypadalo pěkně-i když estetika je dost subjektivní pojem no. (Prostě nalakovaný nehty, hah.) Ale měla jsem pocit, jako by to byli ruce někoho jinýho a připadala jsem si děsně nepatřičně. Kdyby někoho zajímalo, proč jsem se odhodlala k tak neobvyklý činnosti, vysvětlení je jednoduchý, měla jsem blbě zalomenej nehet a kdybych to nenalakovala, kus z něj by se mi nejspíš odtrh. (Jo, a mně bylo děsně líto si ty nehty ostříhat. A taky v pokoji nemam kleštičky na nehty. Jo, jsem líná jak prase. (Klidně se můžete tvářit, jaká je to opro vás novinka.))
Neudělali jste mi něco? Já jen, že vás zahlcuju neskutečnejma zbytečnostma. (ne, vůbec to tak není od prvního slova na tomhle blogu.)
...
Rozumíš?
Měl bys.
Netušíš.
Chtěl bys?
Raději ne.
Zbavila mě vášně,
i touhy poznání,
všem se žije krásně,
jak smutné doznání.
Mýlíš se.
Ovšem.
Chyba vždy na stejné straně,
myšlenek nepoznaně,
doznej se,
jsi na vinně,
nekaj se,
srdce rozdílné.
Zachránce.
Hlupák.
Zachránce.
Hlupák.
zachránce.
Zrádce.
Ach ano.
...
Nevím co psát. Teda vím. (Výborný věty, Antio.) Většinou sem vždycky napíšu, alespoň nějaký ty události, který se mi přihodili. Co jsem dělala, a bla bla. A stalo se toho celkem dost. Nic moc zajímavýho, ale v rámci celkovýho dění kolem mně alespoň něco. Jenže... nevím, když o tom napíšu, nebudu moct popírat svojí existenci.
Moje myšlenkový pochody jsou k nenahrazení.
-----
Druhá polovina zítra, blog mi to zas nenechá zveřejnit najednou. Jako by to někoho zajímalo.
Nebo možná taky ne, podle toho jak se vyspim. hah.
Se zatim mějte.
-----
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 19. března 2016 v 8:49 | Reagovat

Finally! Hlavně že žiješ, to jedniný lidi zajímá. Rozhodně ne kvalita tvýho života, to je všem ukradený...

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 20. března 2016 v 11:26 | Reagovat

Damn. Nějak jsem si odvykl na tenhle typ článků, takže moje mysl pendluje řádek od řádku a hledá něco, čeho se chytit. Jsem málo zásobován a degeneruju.

3 stuprum stuprum | Web | 20. března 2016 v 17:39 | Reagovat

Všechny holky, které jsou s kluky delší čas, mají menstruaci aspoň měsíc. :)

4 May May | Web | 21. března 2016 v 7:25 | Reagovat

Sníh bych zrušil. Hlasuju pro léto celej rok a v říjnu - únoru ať je prostě jen podzim.

5 Fredy Kruger Fredy Kruger | 21. března 2016 v 11:21 | Reagovat

Hoch křičí, jak nejvíc může :
Jááá... papírová jsem růže !!"

" To nic !  to bude jen úžeh !"
( řve otec ) :  " Byl horký týden !"

Již bába přiběhla s kýblem
a polila  Patricka  Pravečka !
Rázem je sražena horečka !!

" Ještě ho zliju !!"  řve  babička

Chlapec je rázem jak rybička !!

Řve  dědek :  " Já myslel,
že už mu hrabe !!"

Za to, že zdráv je, - vděči hoch bábě !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.