Život je to nejdražší co máme

18. února 2016 v 17:12 | Antia |  Zápisy
Dělám si prdel. Jenom mě nenapadlo co dát do nadpisu. Určitě se najde spousta věcí, který budou dražší i když budou ve slevě.
.
Takovej ten pocit, kdy je vám předem jasný, že cokoliv z vás vypadne bude na nic.
Jo, poslední dobou ho mám dost často.
Kvalita pokulhává víc než obvykle. Jsem podprůměrem svýho podprůměru. A půjdeme ještě níž!
Na začátek vám sem předhodím mé poslední depresivní "veledílo". Jenom pocity, nebo tak něco. Jo, když už vám dojdou výmluvy, předhoďte všem před xicht, že za to může jen vaše nynější rozpoložení a ne charakter celkově.



...
Ještě naladíme atmosféru. Čtvrtek večer, u mě v posteli. Snaha byla.
Tohle celý mi přijde jako děsná pitomost... Je vám na nic. Snažíte se. je vám na nic. A pak ještě víc. Znova se snažíte. A tak pořád dokola. Je vážně až tak divný, že v tomhle nevidím smysl? Několik celkem slušnejch dní nebo hodin výměnou za roky nesnesitelný bolesti. Nebudu tady říkat, že tohle není fér. Každej máme něco a každej z nás tomu čelíme jinak. Jenže co když je toho na vás už moc? To je tak těžká pochopit touha zbavit se úzkosti, bolesti a sebenenávisti? Zkoušela jsem to. Snažila jsem se. Ale proč se neustále pokoušet o něco bezvýslednýho? Jsem sedm měsíců čistá, beru prášky, donedávna jsem několik tejdnů jedla zdravě a pravidelně cvičila, uvažovala "pozitivně" a já nevim co ještě. Ale i tak jsem zase tady. Točím se v kruhu nespavosti nebo nadměrnýho spánku, brečení několikrát denně nebo neschopnosti vytlačit jedinou slzu, protože se cejtim otupěle, dokonce se vrátila nejen úzkost, ale i bušení srdce. A já se to zase všechno snažím uhrát, jen ať všem připadá že jsem v pohodě nebo mám trochu horší den. Nechci aby někdo věděl že v tom zase plavu. Že to zase nefungovala. Že zase ležím v posteli a přeju si nedožít se druhýho dne, nemuset se nadechnout. Hrozně to bolí. A nejhorší na tom je, že to není nic až tak novýho. Jasně, zhoršuje se to, ale je to něco kurevsky dobře známýho.
Momentální cíl je dožít se psychiatričky. Což by mělo bejt někdy na začátku března. Buď řeknu pravdu nebo ne. A pak... pak se uvidí. Hah.
Skvělý když si uvědomíte, že se dostáváte na to samí dno z kterýho jste byli přesvědčený, že už jste dávno vyvázli. Miluju brečení několikrát denně.
Takže tak no. Nejlepší na tom je, že jste v prdeli i fyzicky. Bolí mě klouby, zhoršila se mi pleť, mám sračku. Není nad to říkat věci na rovinu.
Flashback až k neděli předminulýho (?) tejdne... Je třičtvrtě na deset, už nějakej ten měsíc běžnej čas, kdy si chodim lehnout. Ale ono se to evidentně brzo změní. Zase mám problémy s nespavostí. A znáte to, když člověk nemůže usnout a chce, ocitá se pak v takový poloverzi sebe sama a ochabuje mu úsudek. Psaní je můj chabej pokus o svobodu. Roztržení kůže, cárů duše, masky, která rezaví. Jsem posedlá osvobozením, ale utíkám sama před sebou. A každý malý dítě ví, že ať už uděláte cokoliv, svýho přízemního já se nezbavíte. Klidně nadpozemskýho chcete-li. Je mi upřímně jedno jak o sobě smejšlíte. Kecám. Jak taky jinak. Jaký to je mít pocit, že nežijete ve stereotypu? Stereotyp neexistuje, všude najdete rozdíl, jenom nás všechny obklopuje. Stejně jako kouř z továren na štěstí. Dusíme se. V pátek jsem jela busem s K. k ní domů, pro psací stroj. Starej dosloužil, nepřekvapivě, přece jen byl vyřazenej z nemocnice. Zato tenhle, je kurevskynádhernej. Po tom co jsme dorazily jsme se koukaly na youtube v neuklizeným pokoji a sežraly čokoládu a křupky, co jsme si před cestou koupily v kauflandu. Miluju jednoduchost našeho přátelství. Na nic si nehrajem. Je zvláštní poznat takovou upřímnost, když jste prolhaný do morku kostí. Pak mě, školní batoh a plastovej kufr, těžkej jak kráva, v kterým byl novej člen mojí skromný rodiny, K. doprovodila na bus. Možná jsem ti mohla něco vzít, když nemám tašku. No jo, ty nemáš tašku! Chceš to vzít? Ne, kašli na to. Pak s asi desetiminutovým zpožděním přijel kupodivu poměrně novej bus a v něm řidič a ještě jeden milej týpek. Neboj se, mi se ti o ní postaráme. No tak jo, hah. Zlepšil mi den. I když zbytek cesty jenom protelefonoval. Potom mě čekal přestup z města kam chodim do školy na opačnej směr, abych se dostala domů. Teda, že by byla radost cestovat s něčim tak těžkým, to fakt říct nemůžu. Ale dokud máte muziku, čerstvej vzduch a v autobuse vidíte z okýnka, máte všechno. A já mam všechno. Každou blbost, která ztroskotancům chybí k radosti. Pokřivenej pohled na svět. Vzory v opilcích. Hvězdy. Šílenství.
...
Slušnost je pokládání otázek na který nechcete znát odpověď.
.
Poprvý jsem obracela lívance. Ach, ty zážitky.
.
Mám problém s tím, že si o mně lidé myslí, že jsem lepší než ve skutečnosti jsem. Hah.
.
Umění prodat svoje schopnosti je talent, který má společnou cestu se známostí. Pak je i průměrnost slavná.
.
Není to úžasný kolik životů kolem vás za den projde? Na chodbě, zastávce, přechodu, v krámě. Kdekoliv kde se zrovna pohybujete.
.
Nenávist vás prej zničí. Hm... (ale když člověk nesnáší sám sebe, tak se to určitě nepočítá. Heh.) Nevraživost je moje milenka... Původně jsem chtěla říct zášť, ale to není ono. (Jo, fakt že jsou to víceméně synonyma ignoruju. "Víceméně". Jo... Je radost mě číst. )
.
Často se říká ať nezaměňujete inteligenci s vzděláním. (A naopak, přirozeně.) Ale taky nezaměňujte inteligenci a vrozený schopnosti.
.
.
Naučte mě psát článek na jedno téma. Člověk co neudrží myšlenku. Dejte mi pleny a pak ty sračky vyhodíme. Posraný prostěradla. Nemám kde spát. Neschovávejte se sami před sebou, jinak se nevyspíte. A to je fakt. Hehe. Bodavá kostka ledu, kterou vám někdo hodí za lem trika. Nebo to prostě uděláte sami. Nejlíp si to uděláš sám. Všecičko. Ale ne v posteli. Tam ne. Podejte mi kapesník. Mám rýmu. Nebo si to alespoň myslím. Je hypochondr ten, kdo pociťuje příznaky vymyšlené choroby? Jsem příznak. Jsem choroba. Jsem vymyšlená. Jsem cit. Ne cit ne. Jsem prázdno. Jsem hypochondr. Mojí nemocí je necitelnost. A příznakem hradby. Jsem nejlepší hypochondr na světě.
.
Sebevědomí je nad míru. Sebedůvěra je nad míru. Ty sám seš nad míru. Opitej společností. Přihoď mi další sklenku. Pijeme odsouzení a myslíme, že by to mohla bejt samota. Mohla by. Ale není. Nikdy není. Osamělej je akorát ten kdo nepláče. Osamělej je ten, kterej naříká nad kdyby. Jsme osamělí. Proto tady sedíme. Ty. Já. On. Oni. Srabi. Idioti co se báli že chcípnou sami, sedí v davu lidí, dávno mrtvý. Další náboj prosím. Kulky, který si stále střílíme do hlavy. Pouč se ze svejch chyb. Ale ono ne, děláš to pořád dokola. Já. Ty. On. Oni. Mlčíme. Nepláčeme. Litujeme. A lítost je kurva na hovno. Dneska ráno se podíval do zrcadla, zježili se mu z toho chlupy v nose. Neviděl svůj odraz. A ještě se divil. Chudák. Srab. Idiot. Ztratil sebe. Ztratil svý neřesti. Pasákovi došli děvky. A je v prdeli. Jako my všichni. Protože to tak vlastně chceme. Protože sedět a pít je lepší než neznámo. Haha.
.
Diskutujme o válce, ať máme pocit, že něco děláme. Že něco měníme. Haha. Myslíš, že by se měli limitovat počty uprchlíků? Pouštět omezený počet lidí? Ptá se angličtinářka. (Na uzovky kašlu úmyslně, kdyby to někomu ještě nedošlo.) I don't care about it. Antiu nezajímá budoucnost. Hovno. Nezajímá mě nic. Heh. A hlavně ne "uměle" vytvořený názory. Musím si vybrat stranu. Nemusím. Nechci. Co se tohohle týká, každej má minimum informací. A ortodoxní křesťan bude proti Islámu. Co je mi do toho. Jsem pro náboženství, když to lidem pomůže v klidu usnout namísto si zatěžovat hlavu zbytečnostma. Jsem pro klid lidský duše. Pokud rozesíráte život jinýho člověka, jděte do prdele. Každej extrémistickej názor je kurevsky sobeckej, protože zapomenete na všechny, kromě odrazů sama sebe. Žabomyší spory.
.
Jakej kretén se rozbrečí jenom pro to, že jeho máma prošla pokojem, když cvičil. Ještě se vrátila a zeptala se, jestli nechci podložku. Moje psychika to nesnesla. Bum. Brečím jako kretén. A pak si to docvičím. Hah. Zakořeněná sebenenávist. Nikdy nejsi dost. A řešení problémů... co takhle se zabít? A co dobrá nálada... co takhle se zabít? Automatika. Jedu na automatiku. Zabít, rozbrečet, potlačit, schovat, fungovat. Jakej kretén je nešťastnej z dobrýho dne? Všechno bude v pořadku... jenom potřebuju vyšší dávku. Akorát netušim čeho.
Přátelství je luxus, kterej si nemůžu dovolit. Život je luxus, kterej nechci. Luxus. Lux. Možná pomůže víc luxovat.
.
A já jim stále říkám přátelé, protože si to slovo jednou zasloužili. Na rozdíl ode mě. Držme se dál.
.
V týhle době vás poutá akorát tak nekonečnost možností.
.
A nikomu to neřeknu, protože tohle je něco na co člověk musí bejt sám, jestli nechce vidět lidi, na kterejch mu záleží, (zbytečně) brečet. Proč bejt přítěž když to není potřeba. Lidi už maj vězení. nechci se stát další koulí u nohy.
.
Jdu si do obýváku, kde zrovna matka žehlí, pro pití a prášky. Ale jen v kalhotách a bačkorech. Na poznámku reaguju tím, že kluci taky chodí bez trička a při zmínce o tom, že tu někdy může bejt návštěva, tím, že se nestydím za svoje tělo. Nakonec odcházím a se smíchem dodávám, že aktivně praktikuju feminismus. No nejsem já vysněný dítě?
.
Je možný udržet si mládí? Psychický myslím. Je jasný, že vaše tělesná schránka se pozměnění proudem času nevyhne... Raději nerozvádět co? už teď jsem cynickej šmejd. bez naděje a snů je vám líp, ne? haha.
.
Stěžuju si na společnost a sebe. Miluju přírodu. Můžu žít? Přežívat určitě. hah.
.
Měla jsem psaní. Ale poznali jsme se moc brzo. Nejsem si jistá jestli náš vztah bude někdy fungovat. Nešťastné lásky.
Připadám si slabá. Nemám se jak bránit.
.
Well, what can I say. (Taky bych to mohla říct česky. Jsem děsnej vlastnec, ale pšš.) Rok 2016 je prozatím na hovno, jako už asi 3 roky předešlí. Heh.
Proč si pořád chci připomínat, že mi není dobře? Abych si dokázala uvědomit, kdy je mi líp.
...
...
Je jedno kolikrát si řeknete, že život za to nestojí. Nakonec si vždycky najdete něco, co vás tady udrží. Ať už je to noční obloha, bublinková koupel nebo milovanej člověk. I když se pokusíte zabít, nezmění se to. V tý chvíli se ale rozhodnete, že za to nestojíte vy. A to je jenom vaše rozhodnutí. Ha ha.
.
Neskutečně se mi líbí vztahy, který si díky rutině vytvoříte. Vztahy, který by někomu přišly tak bezvýznamný, že by je tak ani neoznačili. Například jedna stará paní mi pokaždý když nejde nějaká její přítelkyně drží místo u okýnka. Od tý doby, co jsem se jí jako první zeptala, jestli tam má volno. Stačí věta nebo gesto a hned se stanete součástí něčího života. Najednou máte sílu někomu zlepšit den nebo si jen uvědomit pestrost existence. Prostě je to kurevsky pěkný.
.
Nevim jestli jsem vám to říkala, ale mám teď růžovo-červeno-fialový (To má jako bejt popis jedný barvy.) vlasy. Teď už teda i vyblitý. Ne, že by to bylo něco zajímavýho, ale můžeme tak pozorovat plynutí času. Heh. Jo... Taky pilně studuju. Fórek. To nebudu snad nikdy. Akorát se na to podívam před testem. Snazší než poslouchat kecy rodičů. Jo, až tak mi záleží na mým vzdělání. No nic. Dokud se nedokážu soustředit na čtení, moje potřeba dosahovat jedniček je nulová. Vlastně i dvojek. Čehokoliv. A pravděpodobně to tak bude dokud nezhebnu. Anyways. Pololetní vysvědčení jsem prošla s trojkama, čtyřkou z matiky a jedničkou z výtvarky. (Hudebku nemám. Buď jedno nebo druhý. Umění je přece přežitek. Heh.) Hah. jenom důkaz, že gymplem můžete projít bez učení, s nulovou pozorností při hodinách a ještě bejt debil-rozumějme já. To jenom taková motivace, kdyby se začet nějakej deváťák.
.
Je to v píči vážení. Budoucnost už nestojí za dveřma, ale krčí se v koutě. Svině. Čím se asi budu živit. Lel. Jsem nesoběstačnej kripl. Třeba by se mi líbilo otevřít si zahradnictví. Problém je, že zabiju i kaktus. Nebo si pořídit mikrobus od volkswagnu z roku 1967 (a mít na to prachy. heh.) a udělat z něj taxík. Nebo klidně bejt i "obyčejnej" taxikář. Ale mám další problém. Nechci řídit. Hah. Jo... Auta mě děsí. Plechovky na kolech. Ale některý vypadaj neskutečně.
S gymplem... jo, fakt že s největší pravděpodobností neudělám maturitu ignorujme. Třeba někoho uplatim. Svejma imaginárníma penězma. S gymplem je prej hodí jít na vejšku. Tak ten byl dobrej. Bavila by mě medina. Zajímaj mě ty informace, ale trvale bych v tomhle oboru pracovat nechtěla. Trvale bych nechtěla pracovat v žádným oboru. Na to máte až moc možností. Proč by jedna volba měla ovlivnit to, čím se budete celej život živit. Já zas zapomněla, ono to většině lidí asi stačí. To jenom já jsem věčně nespokojená.
Každopádně pokud se v nějaký části života rozhodnu ho prožívat a ne jen přežívat... Chci klesnou na dno. Trochu ironie. Ale mám pocit, že bez něj nikdy nenajdu začátek. To už jsem zkoušela mockrát.
...
Děsně mě poslední dobou bolí krční páteř. Nejspíš z toho, že chodím shrbená a spim na břiše. A stejně v tom budu pokračovat. Každej máme svoje nenapravitelný mouchy, ne? Řekl, aby se nemusel snažit.
.
Nuže drazí přátelé, to je tak nějak všechno. bylo by toho víc a takový ty kecy co mám obvykle na konci.
Ať se vám dneska dobře spí.


...
Jo a moh by mi někdo říct, kam se poděl Soul?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sabča sabča | Web | 18. února 2016 v 18:15 | Reagovat

dobrý blog, zvu tě i na svůj

2 Špekatý tarzan Špekatý tarzan | Web | 18. února 2016 v 19:09 | Reagovat

dobrá píseň ;)

3 Ang Ang | Web | 18. února 2016 v 20:15 | Reagovat

taky bych měla vyluxovat. no sakra.

copak jsou všechny gymply takhle flákačský? taky nic nedělám a vlastním tak nějak trojky.

vlastně chci taky na medicínu. ty informace mě nějak neberou, ale celkem bych brala bejt psychiatr. takovej ten, kterýho ti lidi fakt zajímaj.

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 18. února 2016 v 20:52 | Reagovat

Huh, gymply rulez. Už abych byla na té medině...
Jinak taky nesnáším, když mi někdo přijde do pokoje když cvičím... Jdu hned naštvaná vypnout hudbu, která jede na plné perdy, což signalizuje, že prostě sem nemá zrovna nikdo chodit... Ale rodiče prostě nic nenaučíš :D

5 Háčko Háčko | E-mail | Web | 19. února 2016 v 2:35 | Reagovat

Soula hľadáme všetci.
Taktiež nespím, a to mám v sebe toľko práškov, že môžem byť sama práškom.
Pozri, máš tam toho dosť, a ja neviem písať krátke komentáre. Je mi ľúto, čím si prechádzaš, chápem to, tiež mám zmätok, tiež jeden deň plačem ako by do mňa niekto píchal stovky ihiel v podobe malých zlostných ľudí pod probnohľadom mojej najhoršej nočnej mory, a na druhý deň sa nedokážem pohnúť od tej prázdnoty, nedokážem nič požuť, a je mi jedno, čo kto do mňa naberie. Čiže ja som asi tá posledná, čo ti môže dávať rady. Každopádne, ti posielam akúsi virtuálnu podporu. Alebo niečo také. Neviem.
Dodám asi len... že doma by si mohla chodiť aj úplne nahá, nie? Je to domov, predsa (či?). Povedz mame, že vždy môže byť horšie, ale že raz bude aj lepšie :)

6 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 19. února 2016 v 7:03 | Reagovat

Jednou ti povim o zůsobu, kterým se zabíjím já. Můžem pak hrát kdo s koho...

7 paralelnisvet paralelnisvet | 19. února 2016 v 12:46 | Reagovat

Marně hledám v komentářích odpověď na Soula. V jeden týden ještě napsal komentář a než jsem odpověděla, zmizel. Podle toho co občas píšeš asi nejsi ryze studijní typ, tak to se medině vyhni obloukem. Velkým. Studenti medicíny jsou jediný kolegové v noční studovně. Tak pozor... :D

8 May May | Web | 21. února 2016 v 21:00 | Reagovat

Jak může do prdele někdo spát na břiše? :D Ale hele, někde se chytni za nějakou hrazdu a zavěs se. To pomáhá. A taky možná pak budeš vyšší.

9 stuprum stuprum | Web | 21. února 2016 v 22:30 | Reagovat

Vědci dokázali, že luxování pomáhá tělo zbavit napětí a stresů - prý je dokonce o trochu lepší lux než polibky.

10 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | Web | 28. února 2016 v 7:45 | Reagovat

"Jsem pro náboženství, když to lidem pomůže v klidu usnout namísto si zatěžovat hlavu zbytečnostma." Tohle je taková pravda, až ji všichni okázale ignorují. A přitom by se měla tesat. Takhle brzo ráno ji aspoň zkouším psát do kostky másla.

Moc to nejde.

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 6. března 2016 v 13:00 | Reagovat

Já mam jen někdy pocit, že se lidi zamotávaj víc, než by měli. A že je to vlastně zbytečný. Hlavně si nezatěžovat hlavu, pam padam pampam...

12 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 14. března 2016 v 21:39 | Reagovat

???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.