Jsem stín v korzetu

11. ledna 2016 v 19:16 | Antia |  Zápisy
Nemám páru jak začít. Tak nepiš. Jo no...
Víte co, prášky zabíraj. Pomáhaj. Dělaj ze mě někoho, kdo se v budoucnosti stane aktivní složkou společnosti. Dobrou dceru. Člověka, kterej dokáže vstát z postele. Zvládne základní činnosti. Projevuje se., ... Občas. Asi je na čase zase zvednout dávku. Hah. Protože přijdou i ty špatný dny. (Kterejch se nejspíš nikdy nezbavim. Maximálně budou míň častý.) A podívejme se kdo je tady! Jenže tyhle špatný dny... jsou lepší než předtím. Už jsem na tom byla hůř. Kurva, a o jak moc.Opakuju si to pořád dokola. Problém je, že dřív jsem se v takovejch stavech sotva dokázala pohnout. Nezbejvala energie. Nemytý tělo, nečistá duše, pokoj přeplněnej odpadky, stejně jako hlava. Nechuť podívat se do zrcadla. Kruhy pod očima. Více jak dvě třetiny dne prospaný. Nekonečná únava. A spánek. Pořád dokola. Moře spánku a žádná energie. Věci, který mi bránili... ve všem. V činnostech, který jsou lidi předurčený dělat, ale i v těch, který se rozhodli zakázat. Nebo považovat za nepřípustný. Ubohost. Ať už z tý postele vylezu nebo ne, pořád jsem jen stín. Plíseň požírající sama sebe i všechno okolo. Hlas v hlavě, kterej vám říká, že nikdy nebudete nic jinýho než stín. Stín věcí, který by jste udělali, kdyby tu ostatní nebyli. Vždycky zůstane. Všichni ho mají. Stíny. I když je tma. Části, které jsme sami zničili pro samozvané větší dobro. Rodina, škola, práce, hrdost, pýcha. Proč na zklamání ostatních záleží víc než na zklamání sebe sama? Pozapomínáme na sebe ve víře, že se tak staneme lepšími lidmi. Komický. Lži. V nich se nikdy nenajde nic dobrýho. Kdo dělá, co ho baví je blázen. Nebo měl kliku. Nebo to alespoň budeme tvrdit. Budu se pak cejtit líp. Hah.

A všichni tě vždycky budou učit, že se k ostatním máš chovat slušně. Odpouštět. Nenávist nic nevyřeší. Ale nikdo ti nikdy neřekně, ať se chováš slušně sám k sobě. To je přece samozřejmí. Nikdo nepotřebuje slyšet, že mít se rád i s množstvím chyb, je ta nejskvělejší věc na světě. To je přece samozřejmí. Každej počítá s tím, že se sebeláskou se člověk rodí. A přitom chce v dětech pěstovat lásku k ostatním. Tohle nejsou jiný roviny. Pořád jedna a ta samá mince. Jenže ne každej ji otočí, a ne každýmu to jde tak snadno. Koho máš rád? Sebe. Špatná odpověď. Jsi namyšlenej. První rána. A pak přijde druhá, třetí. Kyselina zanechává jednu stranu nečitelnou. Nikdo už neodpoví. Otázka. Mysli na ostatní. Ne na sebe. Mysli na sebe, pochop ostatní. Věty. Výkřiky do tmy. Hloupý vtip. Sebevědomí má přece každý. To je přece samozřejmí. Ranilo mně to. Ale no tak, vždyť to byl jen vtip. A všichni střílí, až nezbyde nic než jen prázdná srdce. Hlava vedoucí k omylu. Tělo zanikne. A lidi se pak začnou omlouvat za vlastní myšlenky. Jak najdeš génia v moři němých? Sám se ukáže. Haha. Popřeš člověka, zničíš vášeň.
Čeho si nejvíc vážíte? Já třeba čistoty duše. Jenže jí nejspíš nedefinuju tak, jak by si většina lidí představovala. Dodržování zákonů. To by bylo pošetilý. Takový lidi snad ani nejsou. Někdo, kdo nikdy nic neukradl. Hah. Klidně někoho kdo porušil všech deset svatejch přikázání. Nevěřím na to, že by se lidi s čistou duší rodili. Dokud ji neušpiníte, nemáte co čistit. Jenom se díváte skrz průhledný sklo. A když se zašpiní teprv pak je možnost, že si uvědomíte, že je to jenom okno, který lze otevřít. (Chápe mě tady někdo? Nejste jediný, kdo ne.) Věřím v lidi, který se definujou sami a nepřenechaj to ostatním. Věřím v lidi, který maj dost práce s hledáním sama sebe, než aby ostatním vnucovali svojí cestu. Věřím v chyby dělaný klidně několikrát za sebou. Věřim na prázdný silnice a blázny, co si na ně lehnou, když k tomu najdou svůj vlastní dle sebe dobrej důvod. Ale věřím i na všechny ty, který se jim budou smát. Protože i tohle je lidskost. A já tak děsně ráda věřím v lidi jako jednotlivce. Protože když o nich začnete uvažovat jako o celku, totálně vás to odrovná. Protože tam musíte zařadit sami sebe. A z toho se mi motá hlava.
Všichni jsme plný iluzí. Někdo to nepřizná. A někdo vám řekne, že mít iluze je špatný. Přitom všechno kolem nás je jedna velká iluze. Každej je iluzí sebe sama. Obraz, kterej ukazuje ostatním. Možná nevědomky, možná ne. Obraz, kterej ukazuje sobě. A tím nechci ani v nejmenším říct, že nikdo není svým opravdovým já. Všichni jsme tak skutečný, jak si to dovolíme. Máme iluze o světe, budoucnosti, časem náš mozek dokonce zkreslí i minulost. A na tom není nic špatnýho. Proto žijete. Pro iluze o tom, že k životu stačí mít haldy peněz nebo pozorovat mraky a zhluboka dejchat. A každou tuhle naší iluzi měníme ve skutečnost, už jen tím, že jí dovolíme existovat uvnitř nás. A proto někdo tancuje v dešti, když prší a někdo vyndavá dešník. Iluze radosti, iluze nepříjemnosti. Iluze. Skutečnost. Ať tomu každej říká jak chce. Sračky. Chcete říct co je mojí největší iluzí? (Stejně to řekne.) Žádný nemít.
Dost blbě se mi teď soustředí, takže jestli někdo z vás něco z tohohle všeho chápe. Smekám. Já už tomu nejspíš ani za pár hodin rozumět nebudu. A tak to prostě je. Pořád se měním. Tak jako všichni. Aneb možnost, že každej z nás jednou obejme svýho největšího nepřítele, tu je. I kdyby jste ten nepřítel měli bejt vy sami. Super, co? Jsem pomatenec.
Největší problém válek je, že proti nim skoro nikdo není. Vážně. Schválně, až se někdy nachomýtnete k nějaký takový debatě (nebo jí sami začnete. Na tom nesejde.), poslouchejte. Ze všech stran půjde, jaký jsou války problém. Ale každej bude obviňovat stranu, proti který se rozhodl "postavit". Postavit myslíme jenom vykřikovat slova, používat argumenty ostatních, nebo klidně i svoje vlastní... A když se zeptáte proč zaujal takový stanovisko? Tak co se tak blbě ptáte, vždyť je to úplně jasný, je to tak správně. A teď absolutně nesejde na tom jestli má svoje tvrzení podepřený faktama nebo to tak prostě cejtí. Už jen to, že si vyberete stranu z vás dělá příznivce války. Protože tvrzení, že jedna část lidstva je lepší než ostatní. Ale no tak. To vám to vážně nezní hloupě? Každá strana má nevinné oběti. Všichni jsme zkažení. A můžeme si za to sami. Prosím, vyberte si stranu. Dopřejte mocnostem boje o území. Nikdo nebojuje o život. Nikdo není proti válce. Všichni jsou pro konec, ale s vlastní výhrou. Protože já jsem ten lepší. Proč? Protože jsem to řekl a jakožto lepší vím co říkám. Haha. Zvolíš stranu, povoluješ boje. Začneš konat něco proti druhé, tvoříš válku. Naštěstí tu máme i jiný strany. Strany, který jsou pro lidi. "Mír" chcete-li, ale tohle slovo už je tolik prolezlý lživejma prohlášeníma ostatních, že už snad ani nemá cenu... Má. Bude tu. Až se větší množství lidí rozhodne, že je toho víc než jen dva protichůdný směry. A že všichni chtěj to samí. A obviňovat druhý nemá cenu, když i vy děláte chyby. Ale nakonec, jsou i tohle jenom pokrytecký kecy. Nebo ne?
K. se mě občas ptá, proč vlastně chodím do školy, když na to stejně úplně seru. (Ale vypadá to, že prolezu. Heh.) A já jen odpovídám, že nějak ten čas mezi narozením a smrtí vyplnit musím. I když je to svým způsobem smutný, je to prozatím pravda. Protože moje plány do budoucnosti tak nějak neexistujou. Dobu, kdy se mi měla přetvářet a tvořit osobnost, jsem jaksi prošvihla, teda alespoň její počáteční a možná i nejpodstatnější část. A teď když se tak koukám kolem sebe, vidím lidi, kteří maj koníčky, cíle, ambice, ... Já ani pomalu nevím kdo jsem. Teprv se učím cejtit jako normální lidi. Zní to absurdně, co? Potlačování emocí a vytváření závislostí není nejlepší průběh puberty. Ups. Heh. Ani nevím jestli to chci. Protože i tak to bude vždycky děsně komplikovaný. To je život. Já vim. Akorát bych ráda zažila i něco, co komplikovaný není. Chvíli, kdy by mi všechno připadalo děsně jednoduchý. Děsí mě, že si to nikdy nedovolím, že mi to mozek nikdy nedovolí. Hlasy zmizely. Už je skoro neslyším. Líp se ovládaj. Ale občas je prostě nezastavíte. Pak tu samozřejmě taky máme lahodný pokrm číslo dva na menu chodů, který jsem zkurvila. Ach má sladká závislost. Dejte mi tejden, možná i den, kdy nebudu myslet na sebezničení. Prosím. Občas mám chuť se totálně vyřadit z provozu. Někdy zase jenom částečně, abych viděla svůj žaludek obrácenej naruby. Proč? Co z toho tak může někdo mít. Pocit že jsem naživu. Je to intenzivní. Znám jen otupělost. Otupělá bolest, otupělá "radost". Intenzita znamená existenci. A já na dny, kdy jsem málem umřela nebo doufala že umřu myslím jako na ty nejlepší. A je mi jasný, že je to špatný, ale nemůžu si pomoct. Je to o tolik lehčí než snažit se naučit se znova cejtit naplno. Navíc, mám strach, že když si dovolím cejtit to dobrý, propustím tím i to špatný. Stejně jako když jsem potlačila část špatnýho, zmizelo i to dobrý. A já, mám strach, že na všechno špatný nestačím. Jsem klubko strachu. Zapomenutý v prachu staré půdy.
Kdo stojí o poklidnou smrt, ta vám nepřipomene život.
V pátek jsem se děsně chytla s matkou. Jsem špatnej člověk. Ne proto, že bych se s ní pohádala. Hádky-běžná součást života, která nemá správnou stranu. Emoce a rozum. rozum a emoce. Pro každého jiné a v jiném poměru. Navíc jsem puberťák. Jsem špatnej člověk proto, že je používám k vylepšení argumentů a pozorování reakcí, jak svých tak rodičů. Přitom bych to mohla klidně ukončit. Ale já ne. Každej z nás se stane odrazem autorit/rodičů, někdo čistší, někdo ještě "horší".
Jsem tak unavená a nesoustředěná nebo já nevim co, že jsem si místo mlíka ohřála vodu. Dělam si kakao (na obalu je horká čokoláda, ale chutná to jako trochu lepší kakao. proč prostě nenapíšu horká čokoláda? nevadí. Nebo jo. Pff.). A já odmítám pít horkou čokoládu s vodou. Když už do sebe cpete nezdraví kalorický sračky, tak se vším všudy. Jsem to ale extrémista. Heh. jinak teďka žiju celkem zdravě a pravidelně cvičím. Dneska ne, je mi na hovno. Hah. A taky hlídám nejmladšího bráchu a notebook mám na stole v obýváku a v mezičase se věnuju tomuto vysoce ceněnému tvůrčímu procesu. Lel.
Nechápu tendence lidí ve mně vidět někoho lepšího než jsem. Někoho chytrýho. Jejich touha dávat mi druhý šance a něco ze mě udělat. Proč prostě nepochopí, že jsem blbá a nedaj mi pokoj... Pořád mám pocit, že dokud neklesnu na totální dno, nebudu moct začít odznova. Je to totální blbost. Ale prostě... Tak to cejtim. Kurva. A emoce jsou prej dobrá věc. Já vím, já vím. Jednoho dne to udělám. Stejně jako další pokus o sebevraždu a pak možná ještě jeden. Nevyhnutelný události mýho postiženýho já. Mám nejhorší přístup ke studiu jakej může student mít. Nejde mi o známky, ale vědomosti. A jelikož teprve teď nastala chvíle, kdy můžu mozek učit základy, jsou mi známky totálně u prdele. Ups. Pochybuju, že se to někdy změní. Teď jde o to jak rychle mi to s mozkem půjde. Jak vycvičit mozek, již brzy ve vašich nekinech. Vtipná jako vždy no. Tim asi tohle sebepohrdání a osobní výplach pro dnešek ukončim. Radši. Ještě by jste měli doživotní následky.
.
Složil mě z řádků,
které myslel že se odráží v kalužích,
mých slz.
Neboj se, iluze bezpečí,
obmotám tě,
nezkoušej se najít,
definuji tě.
Se skloněnou hlavou,
říkal jsem mu králi,
a nevšímal si řeky,
z vlastní krve.
Osvobození,
nasazením pout,
nezlomím řetězy,
které jsem dovolil ukovat,
jsou jen pro mě.
Hledím do prázdných očí,
vidím se v zrcadle,
proč jen mě ošálil,
to jsem tak hloupý?,
oběšený na pokoře,
s kterou jsem odevzdal sebe.
.
Rozbij zrcadlo,
které ukazuje lidskost,
ztracenou v průběhu času,
nenuť mě se podívat znovu,
do minulosti, jenž mi byla úkrytem,
všechno se bortí,
proč nenecháš světlo,
podmanit si mou duši,
bráním se špatnému,
opouštím dobré,
nenechej mě stát.
Otoč hlavu,
nech mě uvěřit,
že se něco z toho událo doopravdy,
ne jen v obrazech,
které vytvořili služebníci,
bolestí otupělé mysli,
nenech mě snít,
hledám spánek,
který nekončí,
má začátek,
jaká ironie,
pod září hvězd,
vzdám se sám sebe.
.
Slyšel jsem naříkat děti,
které si hrály na louce,
vítr pohrávající si se zlatými vlasy,
odlesky pampelišek,
ztratily se.
Zeptal jsem se komu patří,
jejich vzpomínky,
vysmáli se mi do očí,
prý jsou jen moje,
stojím sám.
Chladný vítr,
žene se mi do uší,
a přehání,
prý schoval jsem se dítěti,
které jsem chtěl sám vychovat,
nerozumím.
Přikáže mi otevřít oči,
a teď brečím já,
procitl jsem,
uzavřeme truhlu,
slzy se vytratí,
budeme dělat,
že se nic nestalo.
.
Nebojte se, brzo s tím přestanu.


Stále čistá. Víc jak půl roku. Čas na relaps. Chci něco silnějšího. Hah.
(Původně tu mělo bejt Hurt.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 11. ledna 2016 v 21:28 | Reagovat

People are full of shit. Člověk má mít nejdřív rád sebe, pak ostatní. Pokud to neni ten typ, přesvědčenej o tom že jeho žití musí bejt obětovaný pro blaho jinejch.
A je ti 15, dude. Neznam nikoho kdo by se v tomhle věku objevil. Máš moře času.
(a příště zvol míň sexualizovanej název, skoro mě to rušilo při jídle)

2 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 13. ledna 2016 v 20:45 | Reagovat

Wow. Tvoje myšlenkový pochody jsou jako základy metafyziky. A tvoje básně, k tomu ani nemám co dodat. Jen mám občas pocit, že takhle my jenom myslíme, mluvit o tom je prostě divný...

3 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 14. ledna 2016 v 17:46 | Reagovat

Získávám dojem, že lékárny jsou jen součást mechanismu na mechanickou a dokonalou společnost. A ve válce jsme s Eastasií, žejo?

4 Just Blaze Just Blaze | 7. února 2016 v 19:03 | Reagovat

Jsi fakt dobrá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.