Nečtěte to. Fakt lidi. Do příště se dam dohromady. Čestný skautský nebo tak něco.

15. prosince 2015 v 21:53 | Antia |  Zápisy
Zabijte mě. Vykuchejte zaživa. Něco. Cokoliv. Chci cejtit.
Už zase já. Dost ironie, co? Já, článek, psaní, často. Chtěla by říct tolik věcí a stejně se pořád jenom motám dokola. Opakuju se o tom, že se opakuju. Heh.
Myslíte, že fotky nahýho těla můžou bejt umění?
Ani nevim proč jsem s tímhle článkem začala.
Nejspíš chci upustit páru nebo tak něco.


Vybrečet se.
Mám absťák.
Sžírá mě existence.
Zanevřela jsem na budoucnost.
Už po několikátý. Hah.
Fun fact: Většinu času potlačuju všechny emoce.
Obranej mechanismus proti bolesti bez příčiny.
Nevim odkud se bere.
A tak postupem času začnete strach považovat za kladnou emoci. Alespoň je intenzivní. Cejtíte se pak lidsky. Jako že jste naživu.
Hloupost. Byla to hloupost. Ale už to mám naučený. Když potlačíte část špatnýho. Potlačíte i všechno dobrý.
Ale ta bolest tam zůstane. Úzkost. Hlasy.
Akorát ze začátku máte pocit že je menší. Podařilo se vám získat nějakej čas.
Pak zjistíte, že ve vás nezbylo skoro nic. Přijde prázdnota.
A začnou se střídat.
A vy se pořád dokola utěšujete, že alespoň nevíte o co přicházíte.
Když jsem byla asi dva roky zpátky poprvý u psycholožky, vypustila jsem všechno ven. Otevřela se.
Nikdy jsem se tak neotevřela.
Už to nejspíš ani nedokážu.
Řekla jsem jí nejúpřímnější větu svýho života.
Co cejtiíš?
Bolest a prázdno. Nic víc.
Ani nevim jestli mám ráda svý rodiče. nic k ním necejtim.
Tohle bys neměla říkat.
Pak začla slovíčkařit a chtěla abych nakreslila strom. Zkurvenej strom.
Už jsem tam nikdy nešla.
O tejden později jsem spolykala všechny prášky co jsem doma našla.
Naštěstí jsem jich tehdy doma moc neměli. hah. brečím.
Dodnes si pamatuju části obalů růžovejch ibalginů na stole, plujících ve vodě, kterou muj žaludek zvládnul vyvrátit.
Nejlepší den mýho života.
Když jsem si myslela že umřu. Že ta bolest konečně zůstane.
A nejhorší na tom je, žýe je jedno jestli mam dobrej nebo špatnej den. Pořád to cejtim stejně.
Nebuď sobecká. Věc kterou si musim každej den opakovat. Pokaždý když hlasy křičí a v hlavě začnou poblikávat obrazy všemožnejch věcí jak si ublížit.
Výsměch. u druhý psycvholožky. Podruhý co jsem se pokusila slíknout. Naposledy. Řekla jsem jim o svým prvním pokusu o sebevraždu. Zasmáli se ubohosti toho pokusu. Těch prášku by muselo bejt tak desetkrát víc. A já se smála taky.
Další potlačení.
Koloběh.
A pak se to občas všechno převrátí naruby. Přehrada se protrhne.
A to se pak většionou pořežu. Opravím ty polámaný kusy dřeva.
Hrozně si přeju aby to jednoho dne nebylo tak těžký.
Moje paměť se za ty roky nečinnosti neskutečně zhoršila. Ale ty špatný věci si pamatuju pořád.
A bolí to víc a víc. Nemůžu dejchat.
Vždyť přese funguješ normálně. Víc se snaž. Síla vůle.
Ale hlasy neslyšíš, že ne? Jedna z otázek mýho prvního sezení u psychiatričky.
A já nemohla odpovědět popravdě. Už ne.
Stejně jsou jenom cejtit. A občas si pokecáme. Hah.
Ospravedlňování. mizerný žvásty.
Občas sedím v obýváku a řeknu větu, že chci domů.
Protože už od rannýho dětství vás učí, že doma je někde kde se cejtíte v bezpečí. kde je dobře.
Neznám to.
Nevzpomínám si.
Kurva. 21:47. Měla bych si jít spolknout prášky a vypadnout ven se psem. Asi se mi rozskočí hklava. heh. Ale to se prostě někdy stává.
Doufám, že jste to nikdo nedočet ažý sem.
A to jsem na tenhle blog takový sračky nikdy dávat nechtěla.
Jdu si pustit žilou.
Fórek.


Copa, ty jsi nějaká smutná?
Ne jdi pryč.
Takhle se s rodičema nebavte.
Snad najdu zapalovač a cigarety.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 15. prosince 2015 v 22:10 | Reagovat

3. článek za tak krátkou dobu? Calm your tits, woman.
(jo, fotky nahýho těla jsou umění, když je to nafocený originálně a tělo je hezký. což od přírody bejvá. "bůh musel bejt kurva génius")
K vánocům dostaneš trochu pozitivních myšlenek. A kde je moje pizza?

2 Amazonka Amazonka | Web | 19. prosince 2015 v 11:04 | Reagovat

Asi bych se neodvážila říct, že chápu všechno, co píšeš... Každopádně... mi teď všechno přijde na píču

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 19. prosince 2015 v 18:23 | Reagovat

Přečetla jsem to poctivě se zavřenýma očima, abych poslechla nadpis, ok?
ale
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo to nechápu, ale to já vždy náhodně řekla "já chci domů", tak tiše a přeci nahlas. Už si dávám pozor, ale...to je pak vždy *co že jsi říkala?* a ty najednou nevíš, žes to vlastně říkala nahlas. tak strašně moc se mi chtělo domů...ale nikdo neví, jak s tím naložit, žeano.
co náš koncert?

4 stuprum stuprum | Web | 21. prosince 2015 v 0:29 | Reagovat

Dej si houbičky a bude dobře. :)

5 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 22. prosince 2015 v 20:52 | Reagovat

Možná je načase zbourat se. To čím jsi. A položit základní kámen něčeho novýho, kde nade vím bude vládnout cynismus, flegma a halda kofeinu. Nebo jsem právě učinil pokus udělat z tebe dalšího Sigmu. Damn. Nicméně jsem dočetl, dělá to ze mne rebela?

6 Niko Tin Niko Tin | Web | 22. prosince 2015 v 22:15 | Reagovat

Tyhle deprese jsem měla taky, marnej pokus o sebevraždu a výplach žaludku, nojo patnáct. Pak mě to přešlo, protože jsme poznala lásku a v ní našla největší bolest. A já tu bolest milovala, protože mi dávala pocit, že skutečně žiju. Jak říkám, slzy jsou vždycky vopravdický.

7 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 0:28 | Reagovat

no tak no tak, už jsem to četla dvakrát, tak pojď, dej znamení, že žiješ drahá

8 Antia Antia | Web | 30. prosince 2015 v 23:03 | Reagovat

[1]: O cigaretách se mluvilo dřív.

[2]: To přejde.

[3]: Díky. :D
Řekni kdy a postarej se o mě. (Jo, zařizování věcí mi jde no.)

[4]: A pošleš mi nějaký?

[5]: O to se snažim už nějakou dobu. Flegmouš jsem. A zelenej čaj je nejlepší. Další Sigma nebude. Na to jsi moc Sigma ty. nikdo už nebude takovej. Yep.

[6]: Vždycky ne. Nediskriminuj psychopaty.

[7]: Žiju. třeba tohle?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.