Kdo taky rád čumí z okýnka? A rest in RIP Henry.

25. listopadu 2015 v 20:26 | Antia |  Zápisy
Já jo. A mít alespoň nějakej orientační smysl a prachy, jezdím autobusem pořád. (A ne, celkově asi 40 minutový dojíždění do školy mě neuspokojí.)
Jo a to druhý. Fórek. Spíš mě zajímalo, jestli to naláká někoho, kdo by si chtěl rejpnout. A hlavně nechci na Henryho smrt vzpomínat ve zlém. Teda jasně, byl to jen kaktus. Ale prostě bude mi chybět. K Vánocům chci od K. další. Smrt kaktusům! What a sad story.
... Tečky patří Jamesovi, tady se objevily zcela náhodou. Jo. Pizzu ti zaplatim, až dostanu svůj karton cigaret.

Překvapivě text z dneška.
Čekam na zastávce (Spíš umrzám. A i tak si nezapnu mikinu nebo kabát. Jo, jsem pako-přesně jak říká nápis růžovým zvýrazňovačem na mý levačce, co mi K. z prdele srandy udělala. Ale tak chápejte, když bych zapla tyhle dvě vrstvy a ještě až ke krku cejtila bych se moc spoutaná. Moc vzdálená světu, kterýho chci bejt součástí. A v pařácích zase nosím svetry, protože slunce odkrejvá až moc velký části duše, který nerada ukazuju. Yeah, fuck my logick. Fuck my brain. Zašukáme? Směs prázdnejch a podstatnejch výlevů bude ejakulát. Tolik přehnaný obscénnosti.) Už jsem v buse. So... venku je kosa. Tím by jsme měli ty slušný žvásty o počasí za sebou. (A já se nejspíš nikdy nepřestanu odchylovat od tématu.) Modleme se ať si ke mně nikdo nesedne. Úplně ignorujme nezastavitelný plynutí času. Ignorace, nejlepší přítel člověka. Teda vlastně pes. Ale ve výsledku je všechno stejný. Opět buďme vděční, že výjimečnost neexistuje. Nadmu se pýchou nad svou jedinečností. Div neprasknu. Pozdě. Lidská jedinečnost praská jako žvejkačkový bubliny. Závratná témata, (Nedělali jste to pořádně. Někdo si přisedl.) plošná vyjádření, kapka všedních věcí v masce originality. Jsem lepší člověk. Masturbace. Každej kdo píše masturbuje. A nejlíp zaujmete něčím děsně "pohoršujícím". Hah. O můj bože odpusť mi, že jsem se rozhodla se uspokojit. (Nah, nevýhoda deprese/prášků je neschopnost dosáhnutí orgasmu. Na druhou stranu podle konstrukce společnosti jsem pořád ještě panna. Ah, panenství. Děvka. Puritánka. Nymfomanka. Společnost nic neuspokojí. Proč se o to snažit. Má vlastní klitoris.) Dost o sexu. I know nothing about that. A taky vás nechci pohoršovat, že. (A teď můžeme dělat jako že vim alespoň něco. Haha.)
Dneska jsem ve škole měla něco jako referát. Jestli se to tak teda dá nazvat. Musíme to udělat všichni. (Jako ze třidy... Tolik závorek.) A jedná se o asi 4 minutovej projev o nějaký aktuální kulturní novince. Já žiju v minulosti, kurva.
(Už bude vystupovat, tak to dokončíme pak.)
..
Tak jsem doma. Už delší chvíli, ale tak znáte to, jídlo a zahřátí je důležitější než psaní. Co to řekla! Nic přece není důležitější než blog. Dneska jsem nějak přehnaně kritická. Ale musíte to brát tak, že ani tolik nekritizuju jako se bavím. A chci aby jste se bavili taky. Taková dobrá duše. Jenom hlupák se baví vlastní hloupostí. Jenom hlupák je šťastný. Já vlastně proti nikomu nic nemam. (Kromě sebe samozřejmě. Hah.) Jako fakt, ani lidi nedělim na ty co mam ráda/miluju a ty co nesnášim/nemám v lásce. Protože prostě je to zbytečný. I mean nikdy nemůžete vědět jak se danej člověk cejtí, čím si prochází nebo prošel atd. atd.. To slyšíte všude, proto nemusíte číst tyhle sračky. (Radši je ani nečtěte.) Ale je tady jeden další podstatnej faktor, kterej vám dalo by se říct bere právo naprosto odsuzovat ostatní. A je to vlastně děsně vtipný, že na to lidi zapomínaj. A ještě vtipnější by byly jejich obličeje, když bych to řekla nahlas. Genetický predispozice... povaha, charakter a další věci, jejichž jádro nezměníte i kdyby jste se snažili sebevíc. Takže i kdyby jste věděli všechny ty věci okolo a byli schopný empatie na nějaký slušný úrovni... Pořád nemůžete člověka odsoudit za nějaký aspekty jeho chování. Bingo! (Jo aha, my vlastně nic nehrajeme.) Aneb neodsuzujme pedofily za to že jsou na děti. (Pedofily rozvedem třeba někdy příště... Lenost se projevuje.) Neříkam, že nemůžete lidi soudit. To je přirozená reakce, kterou má v sobě člověk zakódovanou od narození. A nejspíš se jí ani nikdy nezbaví. Spíš neodsuzujte... Což mi připomíná když nám češtinářka jednou říkala o soutěži, jejímž tématem bylo udělat nějakej zajímavej rozhovor. Udávala příklady a pak řekla: "S paníma kuchařkama například ne, to by ten rozhovor moc zajímavý nebyl." Jak to kurva může vědět, každej je něčím zajímavej. A jestli vám to ukáže ve svý čirý podobě, gratuluju, našli jste lásku. (A je jedno jestli přátelskou nebo jakoukoli jinou. ) A pak se divte, že je mi naše češtinářka nesympatická. Už od prvního roku co nás učila. Yeah. Jinak kdyby někoho zajímalo jak rozlišuju lidi tak na sympatický a nesympatický a pak tu mam ještě jednu spešl skupinu pro například rodinu nebo lidi, který označuju za kamarády. (Což zrovna velký číslo není.) A i tak to nemůžu označit jako "lidi co mám ráda", protože tak bych se vysmívala pocitům ostatních. Moje emoce jsou na to moc slabý a otupělý. Nerada se otvírám.
Čímž se opět vracíme k tomu referátu, o kterým jsem se zmiňovala o něco dřív. Mám za dva. Ne že by to bylo podstatný. I kdybych dostala čtyřku, bylo by mi to u prdele. (Za pět učitelka dát odmítá. A vlastně i za čtyři. Přece je to tak děsně jednoduchý...) Hlavně, že to mám za sebou. Nesnáším mluvní cvičení a cokoliv co se vystupování před lidma týče. Nechci aby o mě někdo něco věděl, nějak mě hodnotil nebo jsem mu ukazovala svoje pocity.
Vždyť je to kurevsky osobní. Říká těm lidem vůbec něco soukromí. No, I guess. Jo a taky proto, že trpím něčím jako sociální fobií. Ale tenhle fakt můžete společně se mnou ignorovat.
No a to je asi tak všechno mí drazí přátelé. Ne že bych neměla co říct, ale už jsem moc unavená. A to ty prášky maj bejt i proti únavě... Nuže já si jdu zacvičit, nabít se endorfinama a tak. (Cvičím teprv od pondělí. Aneb přibrala jsem 10 kilo. Tak stane se no. To mi ani tak nevadí. Ale spíš mě sere moje absolutně nulová výdrž.)
...
Moje starý články tady na blogu mi zatim nepřipadaj až tak děsný. Ne že bych je po sobě četla, ale projela jsem nadpisy a tak. Nedobrovolně, tak trochu. Chtěla (?chci?) jsem hodit něco ze svýho starýho tumblrodeníku, kterej má heslo pampeliška a datuje se již od prosince 2013. Lel.
A teď mam takový to dilema, jestli to sem hodit a zavzpomínat na starý dobrý špatný časy nebo na to kašlat... Hm... Ale tak proč ne. Ať si zvednem náladu. (Ty úplný začátky vám nikdy neukážu, byla jsem děsně povrchní. :D)
..
5.10.2014
Propad, další. Měla jsem to očekávat. Bylo to jasný. Pořád to probíhá. Nechtěla jsem zapínat počítač. Chtěla jsem jen sedět na zemi s jedním sluchátkem v uchu a zapomenout na svojí existenci. Ale potřebuju vzpomínky. Téměř při každém propadu poslouchám písničky, pomáhají mi překonat mou otupělost (některé) a "v klidu" tak projít tuhle nezbytnou část mýho života, kdy se smířím s tím, že se všechno zase rapidně zhoršilo. (Jinak se to horší každej den, ale tak nějak "normálně". Na to už jsem zvyklá.)
Při propadu se téměř nedokážete hejbat, připadáte si strašně otupělý, pokud už jste váš mozek naučili fungovat na nějakej spouštěč použijete ho, aby jste mohli brečet. A pak prostě jen sedíte, ležíte, chytáte se za hlavu a prosíte ty hlasy ve vaší hlavě, aby přestaly. Uvažujete o tom, že si ulevíte za pomocí vaší závislosti a je jedno jestli to je žiletka, alkohol nebo droga. Někdy to překonáte bez toho, jindy ne. Já o sobě zatím můžu úspěšně prohlašovat, že jsem nějakou tu dobu čistá. Pokud už v tomhle všem jedete trochu dýl, máte naučenej jistej postup, jak to překonat s co nejmenším množstvím škod. Pro mě je to psaní. To má taky výhodu, že až budete mít druhej den v hlavě úplně vymeteno, můžete si to přečíst, což stejně neuděláte. Spíš si ty texty schováváte pro někoho, kdo by vás přišel zachránit, jenže ten někdo buď neexistuje a nebo nemá nejmenší tušení o existenci vaší, případně o existenci nějakejch vašich problémů. V tý době, kdy tak sedíte na zemi si také přísaháte, že nikdy nenecháte nikoho, aby vás takhle viděl, že si nikdo nezaslouží vidět tu prázdnou schránku, v který se kdysi vyskytovala vaše duše nebo něco jí podobnýho. V případě, že je to vaše poprvý a vy, dalo by se říct přicházíte o panictví, uvažujete o tom, že to někomu řeknete, že si necháte pomoc a váš život bude zase takovej jakej by měl správnej život bejt. (Mimochodem, ničí život není takovej, jakej by měl bejt. Všichni jsou v jistým směru zkurvený a jestli ne, tak brzo budou a nebo maj zástupce v podobě blízkejch příbuznejch-ať si to užijou alespoň zpovzdálí, že jo.) Buď si teda pomoc necháte a nějakým zázrakem, pokud máte nějakou "lehčí" obdobu týhle nicoty, vás vyléčej a vy butdete dál proplouvat vašim životem, možná budete mít děcka nebo psa, práci, to není důležitý. A nebo si o pomoc neřeknete a tak se odsoudíte k nekonečnýmu množství propadů, kdy budete prosit o milost a budete se cejtit tak znechucený sami sebou, jako teďka. A jednou přijde okamžik, kdy to vzdáte, kdy konečně i tý pitomý poslední části dojde, že naděje neexistuje a že právo na sobectví má v životě každej, nehledě na to kolik svejch milovanejch tim zradí. Na tohle období teď čekám já, magor, jemuž vlastní hlasy vymyly mozek natolik, že už není ničeho jinýho než čekání schopnej.
Nechápu, jak jsem se od původního stylu dostala k tomuhle, ale je mi to jedno. Jdu si utřít slzy kapesníkem a sejít si do kuchyně pro sklenici vody. Už jsem "v pohodě".
Dá se týrání hlasů považovat za domácí násilí páchaném na mozku? Proč na tohle zákony nemáme?
Ať žije eutanazie!
.
2.11.2014
Pořadí je zcela náhodné. Ehm, co můžu říct… Je to dobrá forma terapie a umělec ze mě nebude. (Jako by ze mě vůbec někdy něco být mělo.)
Tupé zírání do zdi, prázdnota co nikdy neodchází,
první myšlenka je nejlepší, ale co když mě nic nenapadá?
Vyrvěme si vnitřnosti, do pekla pojedeme společně,
v gumových člunech, po řece s odlesky krve našich nepřátel,
vrány necháme vyklovat nám oči, dokonalé propojení v orgasmu sebe destrukce.
.
Všude samá klišé, hříšné myšlenky vyškrtané z knih poezie.
Osamělý introvert, předávkovaný lidskou společností,
prostitutka kouřící cigaretu s noblesou,
učitelé znásilněni slovy svých chráněnců,
drogový dealer prodělávající na paragrafech zákonů,
cikánské děvče znásilněné partou rasistů.
.
Oči má krví podlité, sedí, cítí se sám.
A u panenky rozbité, oddán svým představám.
Rukama třesoucíma slepec hledá zbraň,
ukončí bolest, vše bez zábran.
.
Synové a dcery revoluce povstaňte, zvedněte prapory a začněte mávat, ve znamení společnosti, která končí pod kalužemi krve, všichni jsme vrazi, schovaní pod pláštěm.
Říkají, že systém je rozbitý, ale jde rozbít něco, co nikdy nefungovalo pořádně?
Lháři, podvodníci, intrikáři, obávám se o osud lidstva, když nám místo faktů vyprávějí pohádky, lži šeptané do ucha, medovým hlasem postelové děvky.
Klanící se zkorumpované nadvládě, opití pomíjivým štěstím, plazíme se po zemi a prosíme o odpuštění.
.
Plačící klauni, smějící se obětem sebevraždy, padající ze země, směrem k nebi.
.
Nožem vyříznu ti ospalku,
až rozhodneš se jít,
Zbraň přiložíš si ke spánku,
jinam nebudeš chtít.
.
Všechny mé kroky jsou chyceny ve světle naděje, nikdy neřekl.
Stojím ve tmě a cítím ztrátu kontroly, nikdy neřekl.
Není tu žádná pomoc, všichni jsme teď ztraceni, nikdy neřekl.
Je to vaše vinna, vy jste mi to udělali, křičela.
Dotýkajíc se zrezavělé mříže, křičela.
Obmotána řetězem vzteku, křičela.
Cítím, že toto setkání nám bylo souzeno, zašeptal.
Zavři oči, půjdu na to pomalu, zašeptal.
Nedokázala se pohnout. Když jí znásilnil, zašeptal.
.
Servi ze mě šaty, pojďme si povídat o formě odvykání.
.
Zdravím tě, povrchní světe. Jako voják klaním se svým vůdcům a tím ničím vše zač bojovali. Doma mi vždy říkali, že politika je věc dospělých, tak proč trpíme všichni? Dívám se do propadlých očí předchozí generace a čekám, kdy se poučí z jejich chyb. Copak nevidí, to co je zřejmé?
.
Zabij mě miláčku, nebaví mě žít.
Zabij mě miláčku, už je čas jít.
.
Ruka klesla k zemi, spadla,
proč nemůžeme skákat směrem dolů?
Zmatené činy lásky, v království utopie.
.
Můžeš je slyšet? Slyšíš je? Protože já ano, i přes to, že jsem dávno ohluchla.
Víš co chtějí? Víš to? Hlasy v mé hlavě, kterým nerozumím, ony křičí.
.
Kroky přibližující se postupně, mrholení, každý musí vykročit špatným směrem, poprchává, všichni chceme být zahalení, skrýt se, déšť, šance najít cestu jsou mizivé i přes to hledáme, už to přichází, možná život není o tom najít, ale vytvořit, bouře.
.
Tvrdíš, že jsi nic neviděl. Lháři. Copak jsi si nevšimnul slz v mých očích? Nebo ti netrhal uši můj křik? Ale ty jsi stejně šel dál. Jako jediný jsi mě viděl klesat k zemi, viděls jak se topím v beznaději. Nic jsi neudělal. Bylo ti to jedno. Už tě nezajímám? Kam zmizely ty věty, že každý by měl milovat sám sebe? Lhal sis do kapsy a já to už vidím. Počkej chvíli, zvednu se. Seberu ti všechnu tvou sílu, počkám než tě vítr odnese pryč. Daleko ode mě. A já konečně budu volný. Sbohem mé staré já…
.
Nohy jako by zmizeli, již vidět nejsou,
děvčata jenž nic nechtěly, v zimě tiše se třesou.
Sliby starce a dítěte, pomíjivé pravdy,
u stolu střepy poseté, sledují dohromady.
.
Odevzdaní ďáblu, oddávající se svým představám, je touha dar nebo prokletí? Ve vzduchu cítím hříšnou mysl, nebo to jen déšť smyl masky ctihodných občanů?
.
Cítíš to? Zeď která nás rozděluje padá. Myslím, že se za chvíli setkáme. Ne, ještě nemohu, nejsem připravená.
Cítíš to? Zeď která nás rozděluje se vrací. Říkala jsi, že jsme si souzeni. Tak proč, proč si jim to dovolila.
Odpustíš mi? Ještě nejsem připravená. Nemohu dovolit, abys mě viděl. Jsem moc vyděšená, jsem ztracená.
Odpustíš mi? Jak se můžeš ptát. Čekal jsem, doufal v naše setkání, ale ty ses otočila zády. Nemohu to přejít.
Končíme tedy? Odpusť, chtěla jsem být výjimečná. Uvítala bych ještě jednu šanci, bohužel naše společná cesta skončila.
Končíme tedy? Děláš, jako by tu byla jiná možnost. Myslel jsem, že naše budoucnost bude společná, zase jsem se spletl.
.
Byl jsem ztracený už dlouho předtím než mě našli,
putující v kruhu nenávisti, nic to nezmění,
slyšel jsem je jak se ptají, co bude dál, sami sebe,
nikdo nepromluvil, nechali mě na zemí a sledovali jak se rozpadám,
nejspíš jsem si to zasloužil, protože pokud ne, stanu se nesmrtelný,
přelámu jejich kosti, nechám je spadnout tam, kam mě zahodili,
nezajímá mě jak se budou cítit, tohle je povstání,
těch jež byli uvěznění za časů… jakých vlastně?
.
Řekla bych, že to odhaluje další části mé osobnosti. Nejsem si jistá, zda je to dobře.
...
Ach, staré pofidérní já.
No a to už je fakt všechno. Mějte se hezky. Zkuste si občas v noci venku lehnout a zhluboka dejchat. (To zase necháme na jindy.)

Já ten film zbožňuju.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 25. listopadu 2015 v 20:55 | Reagovat

Koukal jsem se na konec, esi tam pro mě bude zas vzkaz. A ne. On je hned na začátku. Pizzu chci. Posílej. Hned. Dělej.

Ty vole, takovej dlouhej článek. A tohle já produkuju skoro každej tejden? Eh, chudáci lidi, co to čtou. Taky jsem nějak zapomněl co všechno jsem k tomu chtěl říct. Možná.. soudě podle těch 10 kil jsi asi snědla pizzu, kterou jsi měla dát mně. Revolucionářko.

2 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 21:38 | Reagovat

Kaktusy evryvér. Zrovna jsem si taky jeden pořídil. Myslim, že mě nenávidí.

3 stuprum stuprum | Web | 26. listopadu 2015 v 18:01 | Reagovat

Zašukáme? Jinak budeš jednom v jednom kuse masturbovat. :D

4 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 21:17 | Reagovat

Strašně rád bych si někdy večer venku lehnul a zhluboka dýchal. Jenže jak si lehnu, tak usínám. A při hlubokém nádechu se topím v přívalu kyslíku.

Takže zaměstnám představivost.

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 23:17 | Reagovat

Kašli na drzý chlápky, věčně hladovýho Maye (a lidi, co si přisedávaj když nemaj?) a pojď se mnou na koncert.

6 Ang Ang | Web | 27. listopadu 2015 v 16:32 | Reagovat

pořád všem říkám že mám fakt ráda autentičnost. taky jo. ty jseš taková reálná. (ani nevim jestli je to dobře.) (pro tebe samou)

7 May May | Web | 27. listopadu 2015 v 21:06 | Reagovat

[5]: Hej. Neurážej mou něžnou lásku k potravinám.

8 Antia Antia | Web | 27. listopadu 2015 v 21:51 | Reagovat

[1]:A proto se mi k těm tvejm článkům tak těžko píšou komentáře. ještě k tomu s mojí pamětí.

[2]:Mám takovej dojem, že mě Henry taky. A nezapomeň mu dát jméno.

[3]: Přijeď.

[4]: Taky si chci lehnout a usínat.

[5]: Jo!

[6]: Já si tak teda nepřipadam. :D

[7]: Něžná je teda něco jinýho Jamesi.

9 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 27. listopadu 2015 v 22:25 | Reagovat

[7]: nemontuj se do holčičích únikovejch plánů! :D

10 soul-underground soul-underground | Web | 29. listopadu 2015 v 18:47 | Reagovat

No tvl... Málem mi z toho bouchla hlava. Číst něco od tebe moc neprospívá duševnímu zdraví, těžce vybudovaným na rádoby pozitivním myšlení.

Vyvolá to v hlavě kalamitu, daleko horší než po čtení schopenhauera, možná proto, že to byl chlap. To ber jako poklonu.

11 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 4. prosince 2015 v 21:32 | Reagovat

Tak mě omluv, že po tak dlouhý době. Ale to ten dlouhej článek. Četla jsem ho asi dva dny. Nevím, co komentovat. Geniální.

[10]: Shopenhauer je fajn, moc fajn...

12 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 1:09 | Reagovat

Drahá Antia, kdepak je nějaký vzkaz autorce? #napišmi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.