Dobrý filmy ve vás zanechaj stopy.

7. listopadu 2015 v 18:42 | Antia |  Zápisy
Aneb kdo už zase utíká? Já!
Zase kouřím. Tak trochu. Občas. Ležím na kamenný lavičce. Poslouchám muziku. Čumim na oblohu. V ruce vodítko pro psa. V uších sluchátka. Pak se trochu motám. ... Měla bych si najít někoho, kdo by šel se mnou. (Jako bych byla schopná se zeptat.) Samomluva je zničující. Sebedestrukce je devastující. (Synonyma-no shit.) Rozdrásám svou duši. Hah.
Končím trapnej úvod.



...
Pondělí
So... Tolik k smyslným úvodům.
Začněme novinkami od psychiatričky, protože vás to všechny jistě zajímá. (Věřte tomu, že mě ještě míň.) Od příštího pondělí pojedu kromě antidepresiv ještě na antipsychotikách-Kvetiapin-buďme přesní, že. Nevěřím v boha, ale v pilulky. Hloupost. Věřím v sebeklam. Uvažujme dost pozitivně a buďme šťastní...
Individuální studijní plán. (Pravděpodobně od prosince.) Chození do školy od desíti, například. Vysněný život studenta. Hah. Jak zkurvený musíte být, aby jste nezvládali běžný činnosti dne. Jak zkurvený musíte být, aby jste neztráceli naději. Naděje je jeden z mála typů šílenství, v kterém vás podporují druzí. Touha žít.
Kdyby jste mi tak jen viděli do hlavy. Ve vhodnou chvíli. Je tolik věcí, který bych si přála dostat ven. Možná by to pomohlo. Prostor novému. Další bolesti, dalšímu smutku. Pozitivní myšlení... Dneska jsem se nezabila. Skvělý ne?
K. se ptala, co se mi při sebeubližování děje v hlavě. Ještě před tím jsem jí ve školních skříňkách se sluchátkem v uších, při "tanci" (čteme jako vadnej pohyb rukou a chůzi) s úsměvem odpovídala, že se nenávidím. Už to ani nezní zvláštně... Jako většina skutečností. Realita. Přeceňuje se.
Myšlenky se přeceňují. Pocity podceňují. Nikdo není spokojen. Všichni jsme veselí.
Nikdy jsem si nepřipadala tak vzdálená. Nikdy jsem se necítila tak sama. Tyhle věty ztrácí smysl, když si je opakujete každý den.
Hlasy křičí, já křičím. Všude je ticho. Nechte mě spát.
Režim jako v léčebně, jen doma.-pravidelnost je důležitá, ta tě zachrání. Pravda. I tak se mi to nelíbí. Večerka v deset, o víkendu v jedenáct-v děvět vstáváme. jak mám zaniknout? Nechci existovat. Nejméně dvě hodiny před dosažením spánku. Nechte mě být. Nechci vás. Nebyla bys nic. Pravda. Probuzení pár hodin po půlnoci. Opakujeme předešlé problémy.
Proč se nerozbrečet při přípravě do školy? Pusť to ven! Slzy se řinou ven. Nic nemizí. Mám zarudlé oči. Co když to někdo uvidí? Ale no tak, už to umíme. Chladná voda, nádech výdech. Vyčisti si zuby. Všechno bude v pořádku. Nic není v pořádku. Záleží na tom?
Ano, ano. Vážně se snažím. Učím se. Držím se. Poutám se. Hýbu se s koulí u nohy. A když jsou řetězy v zemi? Moje smůla. Stačí se snažit víc.
...
Jsem ve vaně. Úspěch, co?
Je mi na nic. Hrozně. Mizerně. ... Tolik slov. Tolik zbytečnejch slov. Lidi existujou už tolik let a i přes to se nenašel nikdo, kdo by dokázal slovem popsat emoce. A proto nám bůh dal básníky. Hah. Ti, kteří se jádru pocitů dokážou přinejmenším přiblížit. What a waste. Empatie je iluze. Najděte mi člověka, který umí vnímat bolest ostatních stejně jako svou vlastní. Lítost je sobectví. Vím co cítíš, nejsem úžasný? A i když něco napíšete sebelíp, vždycky to pochopí ještě mnohem menší hrstka lidí než jste doufali. Výhoda toho, že vám nic nejde. Neriskujete společnost, která nepochopí. Díky bohu, že ne každý chápe. Jak by jsme jinak mohli hodnotit cenu lidí? Bez inteligence? Jenom hlupák si myslí, že je inteligentní. Jenom hlupák tomuhle žvástu uvěří. Sebevědomí je hřích. Tak vás to část života učí. A pak se diví když se kajete nebo jste ztratili víru. Blablabla. Výkřiky do prázdna. Ohlušující ticho. Paradoxy. What'sthe point.
Měla bych se utopit. Nebo zabít elektrickým proudem... Jenom žertuju. Přece nenechám rodinu žít v domě, kde bych chcípla. Sebevražda, sebevražda, sebevražda. Hlasy opakující se jako tikot hodin. A má hlava je budík. Rozdrťme jí, pak bude klid.
Od zítra jedu na antipsychotikách. What a joke. Antidepresiva, antipsychotika, trocha snahy a bude ze mě novej člověk. Zase můj nepatřičnejpseudohumor. Čelme tomu, nikdy nebudu v pořádku. Řekl puberťák v depresích a podřezal si žíly. Hah. Jasně, jednou to v pořádku bude. Otázkou je, jestli to tak dlouho vydržím. Otázkou je, kolik věcí mezitím poseru. Jak moc se dám dohromady nebo se zničím. Moje volba. Pouhopouhá iluze svobody. Každej ji má, akorát v něčem jiným. Buďme svobodní, umírejme s úsměvem! Co končí, to začíná. Neboť jen člověk nedokáže žít s vědomím absolutního konce.
Tolik keců. Rozpouštěj se mi nohy, kůže se scvrkává. Měla bych si oholit podpaží. Nechce se mi. Proč to dělat. Jsem běloch. Činy v mém zájmu nazvu feminismem. A zbytek? To mě přece nezajímá. (Tolik ironie.)
...
Závislý člověk nemůže být svobodný.
Všichni máme neviditelný pouta.
Není nad moje moudra. Hah. Za svůj mozek ani v nejmenším nezodpovídám.
...
Nějaký sračky, co jsem si napsala v Plzni v parku do mobilu. (Matka se při cestě od psychiatričky potřebovala stavit v práci a tak jsem měla hodinu volno.)
Poezie, která mi možná kdysi kolovala v žilách, je ztracena.
Bolestivá polknutí, nevyřčená slova, sebevražda mysli.
Barevné listí, klaním se, má fantazie padla.
Opilý tanečník na kolejích, vlak pohánějící sny, žalostné skřeky z hrobů živých.
Lopata přikovaná k dlaním, kopej, čiň se, zírej do propasti.
...
I know nothing about love. Další vy víte co.
Každé ráno jsem se v ní našel. Možná právě proto bylo shledání, že se jí nedotkl ani jeden nepatrný střípek ze mě, ještě bolestnější. Každé poledne jsem vzpomínal na dny, kdy jsme se v sobě samých odráželi jako obrazy na hladině křišťálově čisté vody. Na dny, kdy jsme společně tvořili studnu našich vzájemných citů. Která po dobu našeho manželství pomalu a jistě vysychala. Nejsem si jist, kdo z nás měl větší žízeň. Každý večer jsem cítil i přes pohled upřený na prázdnou zeď, jak se mezera nejen mezi našimi zády prohlubuje.
...
Mám pocit jako bych mohla existovat jen když nežiju.
Dobrej postřeh mozku.
...
Co můžu říct. Jsem masochista. Hah.
Pohledem upřeným do klína,
etapa nová začíná,
zaschlá krev na těle,
tváří se vyspěle,
správný čin,
dobřes udělal,
říká hlas,
co mi duši vzal.
Nevnímám rodinu,
všechno mi dali,
dejte mi hodinu,
já všechno spravím.
Otevřu rány,
pak zmizím tiše,
myšlenky zrádné,
ó jaké klišé.
...
Původně jsem chtěla vyškrtat části, který nestojí za čtení. Ale nakonec mi došlo, že by to byla většina článku. Stane se no.
Prostě je to skvělá písnička.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 7. listopadu 2015 v 20:48 | Reagovat

..tys mi ukradla moje rozdělovací tečky v článku. Mam na to patent. Uvidíme se u soudu.

Ne, vážně. Mohla bys psát články ve verších, jsou vážně dobrý. Jednoduchý, ale hezký se to rýmuje. Lepší než ty volnoveršový slátaniny, který tolik lidí vydává za umění.

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 21:06 | Reagovat

Věřím v sebeklam. by měl být nadpis - oprav to. Já si to zas někam zapíšu. A nebude to poprvé. Mám ráda tvoje úvody beze smyslu a věčný znevažování textu tím, že to stejně nikdo nečte.
Mohla bych ti koupit hrneček horký čokolády? Jen bychom pustili Dylana na celý město a prostě nic neříkaly.

3 stuprum stuprum | Web | 8. listopadu 2015 v 1:00 | Reagovat

Antipsychotika jsou kapsle pro nemocné chlapy, nepřeháněj s nima. Léčí tě divná paní, toť jisto. :)

4 lapis lapis | Web | 8. listopadu 2015 v 3:18 | Reagovat

Chytra hlava ale neskusena, plna myslienok ale neoverenych casto vedie k tomu ze inteligencia sa zmeni v idiociu a je skor naskodu. A k tomu mam este aj pocit ze citam clanky snilka a romantika. Aky paradox k tomu co zaznelo v clanku ;)

Tebe proste nieco chyba. To ta zere. Ja si dovolim len odhadovat ale povedal by som ze ciel, svoje miesto, svoj pevny bod, viziu. Hlavu hore, to je riesitelne. na tom sa da zapracovat

5 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 7:56 | Reagovat

Škrtat můžeš, mazat by byla škoda.

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 12:20 | Reagovat

Nežer pilule, nežer pilule, nebo dopadneš jako já. Eště s víc rozmrdanym mozkem, než tomu bylo...

7 Amazonka Amazonka | Web | 8. listopadu 2015 v 20:07 | Reagovat

Bob Dylan je génius.

8 soul-underground soul-underground | Web | 8. listopadu 2015 v 23:36 | Reagovat

Jak se ta bolest vepsaná mezi řádky občas tak krásně čte. Prožívat ji je něco jinýho.

9 (skořicová) Raven (skořicová) Raven | Web | 9. listopadu 2015 v 4:35 | Reagovat

Jednoduchý a výstižný, naděje je krásná pohádka a sebeklam je metla lidstva. Snažíš se, a to se počítá. Viva la životu bez pilulí - jednou, snad.

("Jak zkurvený musíte být, aby jste nezvládali běžný činnosti dne"
- tohle si taky říkávám. A pak se většinou zhroutím a propadnu do sraček, takže se na to snažím moc nemyslet... taky řešení, ne.)

10 evil spirit evil spirit | Web | 9. listopadu 2015 v 20:38 | Reagovat

aaaaaaach bob dylan. ^^ (to jídlo zdarma je vážně fajn, jen se pak nekontroluju a je mi zle.)
antipsychotika? potěš prdel....

11 Ang Ang | Web | 11. listopadu 2015 v 16:39 | Reagovat

sebeklam je důležitej, líp se pak přežívá.
úplně bych s tebou zašla na cigaretu.

12 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 14. listopadu 2015 v 20:24 | Reagovat

Darling, please, zodpověz tu otázku, co mě už nějakou dobu tíží - kolik ti je?! A jestli se pak budeš cítit kompromitovaná, klidně napiš odpověď někam ke mně a já ji pak zlikviduju...

13 Antia Antia | Web | 14. listopadu 2015 v 21:55 | Reagovat

[1]: Čekala jsem kdy se ozveš. No jo, dobrý věci nezůstanou neokopírovány. :D
Klidně ti dam adresu a heslo ke svýmu blogodeníku... nebo ne, až tak zlá nejsem.

[2]: Klidně dva hrnky. ^^

[3]: A mně zrovna přijde sympatická.

[4]: Analýza. Fuj.
Něco chybí. Jo. Život a pocity.

[6]: A co jinýho. Zrovna ty to chápeš.

[8]: True story.

[9]: Hele svým způsobem. Dokud tomu říkáš řešení, je to vyřešeno. :D

[11]: Můžem. Sama si je nejsem schopná koupit.

[12]: Sweet 15.

14 May May | Web | 15. listopadu 2015 v 19:51 | Reagovat

[13]: Chtěl jsem už posledně, ale řek jsem si že tě necham žít. Dlužíš mi.. co bys mi tak mohla dlužit.. pizzu, jo. Dlužíš mi pizzu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.