Psát na téma, které jste zamýšleli si zaslouží obdiv

26. září 2015 v 19:35 | Antia |  Zápisy
Tyhle témata týdne... Nemáte pocit, že se skoro nemění? Jak já. Hah.
I když já se změnila hodně. Tak jak to u adolescentů, pubescentů a vlastně i prepubescentů bejvá. (Tyhle slova používám čistě jenom proto, že mi přijdou lepší než teenageři nebo dospívající. (Což si taky myslí lidi, který píšou o psychickejch porůchách. Vítejte ve světe, kde se všichni snaží používat "intelektuální a vybranej slovník", aby si tak připadali. Jako by to bylo potřeba.-Tím nemyslím, že by inteligentní byli. Každej je jinej. Navíc inteligence je relativní. (Podle toho co chcete od toho druhýho slyšet. Hah.) Ale že ve finále vlastně inteligence není potřeba. Dokud jste hloupý a spokojený, je lepší zůstat hloupej.)


.
Víte, jak lidi zmiňujou to, že lidskej mozek prodělává nejbouřlivější vývoj ve třetím roce života a právě dospívání. (Jakej je rozdíl mezi ironií a sarkasmem? Na tom nezáleží, vždycky se najde někdo kdo je neumí používat nebo pochopit. And here I am.) Co se teda dělá bez bouřek? Jasný, akorát přejdou do jinejch oblastí. A když je dlouho nemáte sami si je vytvoříte. (I když možná nevědomě.) Tak to funguje, ne?
Prej, že se brzo ozvu. A já fakt chtěla. A dokonce bylo co psát. (To je vždycky. Pfff.) A dokonce jsem si i rozepsala novej článek. Jenže jsem byla moc unavená. A to mám notebook hned vedle postele. To je taky důvod proč přecházim na jiný antidepresiva. Protože ono je celkem k ničemu když zmizí úzkost, ale vy stejně nedokážete nic udělat. Tyhle prášky se berou na rozdíl od asentry ráno a měly by mě nabudit. Chci vidět. heh. Zkoušení antidepresiv mě fakt nebaví. Berete je, čekáte, zvyšujete dávku, zase čekáte. A nakonec zjistíte, že tyhle pro vás nejsou to pravý.
K. jsem o tom že jsem na práškách řekla v červnu nebo září. (Možná jsem už psala správnej měsíc. Nějak se mi to všechno slejvá dohromady.) A bere to v pohodě. Nějak se o tom nebavíme. Jednou za čas se o tom zmíním já nebo se mě ona na něco zeptá. K. v prášky ale nevěří. Má to od mamky. Věří v konstelace, duchovno, přírodní léčiva a takový ty věci. Já se v tom moc nevyznám, i přes to, že se jí na to ptám a ona už mi toho spoustu vysvětlila. A vždycky mi řekne, že bych měla zajít za její mamkou. A ne ten problém potlačovat pomocí prášků. Tvrdí, že její mamka zvládla vyléčit i rakovinu a tak. (Ale když byla nemocná-zánět průdušek nebo tak něco, tak léky brala. Aby si někdo z vás nepředstavoval jak do ní matka cpe tunu bylinek, běhá kolem ní a říká nějaký zaklínadla.) A já se na tohle téma prostě nechci nějak víc bavit, protože moje potřeba rozebírat s ní (nebo s kýmkoliv jiným) nějak hluboce moje pocity neexistuje.
Je mi jedno v co kdo věří. Nesejde mi na to. Nemění to můj pohled na ně. Můj pohled na ně mění až to jak moc jsou striktní, jak se snaží ovlivnit ostatní.
Od rodičů prý přebíráme spoustu věcí, jsou vzory. Nechci být jako moji rodiče, nechci žít jako oni. Jistě jsem od nich také přebrala spoustu přesvědčení a zvyků. Předpokládám, že je to neovlivnitelný. Stejně jako vytvoření si citového pouta k někomu s kým žijete od dětství. A nemyslím si, že by ti dva lidé jenž mi darovali život byli špatní nebo nežily ten pomyslný šťastný život. Jenom by to nebylo nic pro mě. A tak to mám u všech. Nevím v čím se jim chci podobat, netoužím po tom. Ale jsem si jistá jakým věcem se chci vyvarovat. A stejně nejspíš skončím úplně stejně. Nevyhnutelné ovlivnění společností. Co na tom záleží, časem všichni zapomenou čím byli, když se zrodili.
...
V rozepsaným článku z neděle jsem s váma chtěla mluvit o sobotní noci. Jenže už si z ní příliš nepamatuju...
Viděla jsem ježka! Naposledy se to stalo ještě v první třídě. Za bejvalým barákem, kde rostlo obrovský množství muchomůrek. Takže ten ježek vypadal, jako by si žil ve vlastním světě. A mě to přišlo kouzelný.
Tenhle byl o dost větší. A tentokrát nebyl v trávě, ale na štěrku v ulici u náměstí, poblíž jednoho domu. Doufám, že ho nepřejelo auto. Přece jenom by toho pichlavýho klubka byla škoda. Zvažovala jsem, že bych ho přendala, jenže bych tak riskovala útěk našeho psa, tak jsem ho párkrát pohladila a nechala ho tam.
Po dlouhý době jsem zas zamířila do parku. A dělala to co obvykle... Poslouchala muziku, tak nahlas, že bych nikoho neslyšela ani kdyby stál hned za mnou a křičel. Motala se. A koukala na hvězdy. Potkala jsem dva nejspíš feťáky. (Protože jakej magor by si šel sednout kolem dvanáctý v noci do parku. Nehlaste se všichni.) Z čehož jsem měla pomalu stejně velkou radost jako z ježka. Protože i přes to že vím jak moc iracionální to je. Pocit, že svět nejde do prdele mám právě při pohledu na feťáky, opilce a nebo například lidi, kteří přechází na zelenou.
...
V pondělí jsme mi s matkou a nejmladším bratrem, který chtěl jít taky, sháněli plášť na laborky. (By the way, já a K. jsme jako jediný stihli odfiltrovat i modrou skalici. (Měli jsme směs se 4 látkama a ty měli metodama, pro který jsme se rozhodli, oddělit a poznat.) Velmi potřebná informace. Ale normálně nestíháme, takže jsme na sebe byli hrdý.) Nakonec jsme museli jet do vedlejšího města.
A o tom kecám proč? Pak jsme se ještě stavili v Kauflandu (A já dostala bublifuk! Jestli nevíte co s životem, taky si vyfoukněte pár bublin. Všechno se pak zdá víc v pořádku.) A tam byla jedna blondýna s kurevsky vysokou podváhou (někoho tak hubenýho jsem ještě neviděla), botama na podpatku se zebrovaným vzorem a minisukní. A matka do mě hned šťouchla a do ucha mi s lehce pohrdavým tónem pošeptala ať se podívám, jaká je to anorektička. A rozhodně nebyla jediná, která se tak zachovala. Nechápu to. Vidíte očividně nemocnýho člověka a nemáte nic lepšího na práci než ho odsoudit. (A je úplně jedno jestli má anorexii, nějakou poruchu metabolismu nebo co já vim.) A oblečení jsem vám popisovala, protože několik dní předtím se mi o ní zmiňovala spolužačka a ještě k tomu přidala, že na sebe určitě chce tím výrazným líčením a oblečením upoutat pozornost. Jako by jí viděla do hlavy. Jako by něco takovýho nedělala přinejmenším třetina lidí.
.
Určitě by se našla ještě spousta věcí co bych mohla nebo jsem chtěla zmínit, ale teď se mi nic nevybavuje. Takže to ukončím "velmi důležitými oznámeními". A to jest, že mám nový telefon, protože starý už byl nepoužitelný. A tím, že jsem měla fialové vlasy, které se teď už kompletně vymyly do modra. (A matka mi je v pondělí chce nabarvit na zeleno namísto objednání ke kadeřnici, i přes to, že po fialové tvrdila, že už to podruhé dělat nebude. Matka je taky poslední dobou podrážděná z práce a když je dva dny za sebou doma, je zase neskutečně milá. Problém je, že si vztek vylívá na mě. (A být asertivní když na vás matka křičí o respektu a úctě asi není to nejlepší. Nakonec jsem jí přečetla definici, protože tvrdila, že respekt a úctu si zaslouží už jenom proto, že je matka. A ještě bych měla zmínit, že tahle "hádka" začala z úplně malicherných a v podstatě neexistujících důvodů. A právě jsme se dostali až k úctě a respektu. Fun fact: Téměř pokaždý když se "hádáme" automaticky začnu mluvit spisovně. Mám matku ráda, ale přece jenom trochu stabilnější náladu bych uvítala. Za pár měsíců by se to ale v práci mělo srovnat a snad se příště budeme hádat kvůli něčemu podstatnýmu. Hah.)

Psát "článek" a poslouchat muziku. Mám to já ale bezvadnej život.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiwi Kiwi | Web | 26. září 2015 v 20:13 | Reagovat

Super článek ^^

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 26. září 2015 v 20:15 | Reagovat

A není dospívající a teenager právě pubescent? Kdo jinej by byl puberťák?

3 Antia Antia | Web | 26. září 2015 v 20:31 | Reagovat

[2]: Ehm... Vždyť jo. Akorát se mi slova dospívající a teenager nelíbí. Toť vše. Jinak myslím, že dospívající je hodně subjektivní pojem a teenager je jak pubescent tak adolescent.

4 Ang Ang | Web | 26. září 2015 v 21:00 | Reagovat

Nevím, odkud všichni pořád berou přesvědčení, že každej člověk, kterej se liší, to dělá jenom kvůli pozornosti. Fakt nevím.

5 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 26. září 2015 v 21:03 | Reagovat

Nejlepší způsob, jak přežít změnu v psychickým vývoji je dobrovolně zešílet. A vlastně to platí i u všeho ostatního. Pokud zešílení selže, je tu Sigmova dvoubodová metoda.
a) Zaujmout polohu plodu,
b) Čekat na zázrak

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. září 2015 v 21:17 | Reagovat

Hádat se kvůli něčemu podstatnému... no na to si člověk většinou počká opravdu dlouho...

Jinak setkání s ježkem závidím, já ho naposledy viděla asi před čtyřmi roky...

7 May May | Web | 26. září 2015 v 22:15 | Reagovat

Občas je podobnání se rodičům to nejhorší co můžem udělat..

8 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 27. září 2015 v 8:09 | Reagovat

Všechna témata týdne jsou taková, aby na ně náctileté blogerky mohly psát chytré, hluboce filozofické úvahy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.