Červen 2015

Závislosti jsou na nic, lidi. Vysajou vás. Možná proto se většina obyvatel planety pořád tak mračí.

20. června 2015 v 21:41 | Antia |  Na téma
-Téma týdne jest prostřední odstavec. Jako by to někoho zajímalo.

Hodně dlouho jsem rodičům věřila takový ty věci, co se dětem říkaj... A vlastně jim je neříkaj jenom rodiče, ale prostě se dětem tvrdí. Třeba to, že jídlo po datu spotřeby se stává nepoživatelným. Že když se polejete prostředkem na nádobí, tak vám hnedka rozežere kůži. Nebo to, že na sirky se nesahá, protože by vás popálil ohnivej kohout. Vždycky jsem byla dítě, který poslouchalo svoje rodiče... přinejmenším co se těch bezpečnostních věcí týká. K ohni jsem se odmítala přiblížit vážně dlouhou dobu. Měla jsem z něj respekt. Heh. Nikdy jsem nestála o to zapálit svíčky na adventním věnci, protože jsem se strachovala, že bych si ublížila nebo zapálila věnec i s ubrusem. A vždy to raději nechala na bratrovi, který se o to vždy radostně ucházel. Tenhle odstup k ohni mi začal přecházet teprve nedávno. Jenom pár let zpátky. To jsem začla zapalovat svíčky sama. Hah. Dřív jsem se na oheň vždycky ráda dívala, byla poblíž něj. Ale zacházet s ním se mi prostě nechtělo. Trocha tohohle uvažování mi ještě zůstala. Sirek se dotknu jenom když je to nezbytně nutný. Ale ráda škrtám zapalovačem. Klidně několik minut. Pořád dokola. Baví mě to. Mohla bych si tu vymyslet nějakej poetickej důvod proč... Fascinuje mě, jak můžete něco vytvořit a hned to nechat zmizet., To, že máte moc něco zničit., Jak je síla ohně zajímavá., ... A ono to tak asi trochu je. Ale je to především tím, že se mi to líbí. Trochu mě to uklidňuje. I tak jsem něco takovýho nedělala dost dlouho. Vlastně jsem na to už zapomněla. Možná bych to měla zase zkusit. Naposledy jsem zapalovačem škrtla předevčírem. Abych se popálila. Hah. Ironie. Tolik let jsem se bála, že mi oheň ublíží a teď jsem to já, kdo si drží zapalovač u kůže levý ruky. Ironie číslo dvě. Celou dobu jsem se řezala na nohy, aby nebyli vidět jizvy. A teď popáleniny ani trochu neřeším. Je mi to jedno. Ublížila jsem si tři dny za sebou. Na ruce mam nevzhledný puchýře. Až se zvedne teplota, budu v prdeli. A nebo vlastně nebudu, proč se starat. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží. (Nebuďme tak depresivní, že.) Měla bych si pořídit vlastní zapalovač a ne si půjčovat bratrův nebo matčin. Nevím, proč vám o tom říkám. Tak jako vždycky. Jenom jsem prostě chtěla něco napsat. Trochu se... Já nevím. Nemám tušení co právě cejtím. Z čeho nebo kam se snažím dostat...

Žádnej nadpis mě nenapadá

17. června 2015 v 20:27 | Antia |  Zápisy
Takže, moji drazí, máme tu další smršť depresivních blábolů. Nevím, co víc k tomu říct... Nějak se ve vlastních myšlenkách radši pitvat nechci. Ne teď. Fakt bych jednou ráda napsala něco... jinýho.
A co se týká toho článku muž/žena... Work in progress, guys, work in progress. (Ještě jsem nezačala. Potřebuju se dostat do stavu, kdy mi to bude alespoň trochu myslet.)


Ať žijou rybí metafory!

14. června 2015 v 12:47 | Antia |  Zápisy
Mám nejbožejší košili na světě!

Chtěla bych vytvořit příběh. A tím nemyslím napsat knihu, která by svejma nekonvenčníma myšlenkama ovlivnila životy ostatních nebo nějaký skvělý fantasy, který by alespoň na chvíli vneslo klid do osamělejch lidskejch duší. (Což se oboje dá považovat za kurevsky velkej úspěch. A tleskám těm, kteří to dokázali. Hah.) Teď mám na mysli svůj příběh, svůj život. Chtěla bych poznat nový lidi, vyzkoušet nový věci. Udělat spoust všemožnejch chyb, bez kterejch se život neobejde. A naopak zažít spoustu nezapomenutelnejch okamžiků...
Ale něco ve mně mi to nedovolí. Nezvládnu to. Nejhorší na tom je, že nejsem v situaci plácající se ryby na suchu, která bez pomoci ostatních nemá šanci. Ne, já jsem ve vodě, ale nevím jak plavat. A i když mám všechno co potřebuju, pořád se potápím ke dnu. A s plaváním pro rybu je to stejný jako s žitím pro člověka. Základní instinkt, kterej vás nikdo jinej nemůže naučit. Možná mi chybí ploutve, možná je mám a nedokážu použít.
Ať je to jakkoliv. Jestli to brzo nevyřeším, chcípnu... Možná je problém v tom, že jsem sladkovodní ryba, která se snaží plout v oceánu. A nebo mi někdo dlouho nevyčistil akvárko. Hah.
Až teď mi došlo, že minulá "metafora" se taky týkala ryb. Netuším jak jsem k tomu došla. Ale tak znáte to, chcete něco napsat a nakonec skončíte jinde než jste plánovali.

Pár věcí co se feminismu týká

10. června 2015 v 18:53 | Antia |  Na téma
Ach ano, žitím nepoznamenaná patnáctka tady bude mít průpovídky o feminismu. Vzhledem k tomu, že o něčem takovým se ve škole neučí, beru to jako svojí povinnost. (To byl takovej ten rádoby inteligentní úvod. Ve skutečnosti bych to spíš přičítala vedru v mým pokoji, ze kterýho mi tak trochu přeskočilo... Jakože na mě přeskočilo, protože v hlavě mi to dohromady nezapadá v podstatě nikdy. A taky si chci dát chvíli pauzu mezi maratonem HP. ) Nerada píšu, nejspíš to ani neumím, nějaké zdlouhavé na sebe navazující věci, takže tenhle článek je v podstatě takový to co dům mozek dal...

V podstatě jenom tuna keců, o sebepoškozování především... ale nic na zamyšlení nebo tak.

6. června 2015 v 13:50 | Antia |  Zápisy
Jestli máte problémy se sebepoškozováním, tak to radši nečtěte, pro psychiku by to nemuselo bejt úplně dobrý. Jde mi o vaše bezpečí.
Jo a ještě, je to ze čtvrtka (4.5.) někdy kolem sedmí, osmí večer, kdyby to někoho zajímalo...