Čím déle někoho známe, tím více ho milujeme. A jestli ne, je lepší ten vztah ukončit.

2. května 2015 v 23:01 | Antia |  Zápisy
Ano nebo ne? Není to nic intelektuálního nebo tak, jenom asi po roce znovu koukám na Dr. House. Čtvrtá serie, jéj. Možná bych konečně měla otevřít tu učebnici Soudního lékařství, kterou jsem si pořídila před obdobím "jsem úplně v prdeli, vystřelte mi mozek". Jenže ono pořád trvá. Smutný, jak málo se dokážu přibližovat k věcem který mě baví. Heh.


Počítám s tím, že dřív nebo později z někoho z vás vypadnou takový ty kecy typu, že bych měla myslet pozitivně a víc se snažit. Snažila jsem se, přibližne rok zpátky. Hodně jsem se snažila, půl roku. Pozitivní myšlení, žádný řezání, dělání činností... Nebylo mi líp, ale dělala jsem, jako že je, protože jsem si vážně přála a doufala, že se to zlomí. Že tohle špatný období bude jenom na chvíli. Že to přejde. A hle, tady jsem. Pořád v prdeli. Mám slzy v očích a usmívám se. Ubohý, já vim. Jsem taková. Snažím se i teďka. Jednou měsíčně chodím k psycholožce, občas zajdu mezi lidi, usmívám se. Vlastně ne, nesnažím se. Snažím se se snažit. Ale ani to mi pořádně nejde, protože po takový době to už většina mých částí vzdala. Ale, takhle to prostě je.

Můj mozek nefunguje tak jak by měl. Jdu ven s Princeznou, zacvičím si, celej den jím zdravě a stejně se pak najednou složím uprostřed pokoje, předtím než udělám most, abych si protáhla záda. A brečím. Ležím na linu a brečím. Smích. Ne vážně, je to vtipný... Brečím, ale i tak nic necítím. Připadám si strašně prázdně. Byli ste někdy smutný tak dlouho, že jste nakonec smutek přestali cítit, protože ho váš mozek začal považovat za standart a přestal ho rozpoznávat? Někdy se mi to stává. A jindy mám chuť si rozříznout tělo a vyndat si všechny vnitřnosti, protože bych tak možná tu bolest mohla vyndat. Ale tak hej, všichni máme nějaký problémy. Bude líp. Jak by mi kurva mohlo bejt líp, když chyby nejsou kolem mě a dokonce ani ve mně. Chyba jsem já. Říkala jsem, že je to vtipný.

Nevadí mi to. Zemřu. Všichni zemřeme. Někdo vlastní rukou. Třeba já. Hah. Nebudu vám tady říkat takový ty kecy typu, že chci umřít nebo že se nebojím smrti. Bojím se, jsem vydšená a umřít rozhodně nechci. Život je totiž kurevsky úžasnej. I s těma všema problémama, který máte je. Protože i když jsou ty problémy strašný, i díky nim se cítíte naživu. A co kdy budete mít většího nebo lepšího než pocit toho, že žijete? Že večer můžete pozorovat hvězdy a ráno dobíhat bus do školy...

Když se zabiju, nikdo neumře. Vím, že by to tak nemělo bejt, ale když jsem se předminulej rok v říjnu pokusila zabít a byla přesvědčená že umřu. Úsměv. Je to jedinej okamžik za tu dlouhou dobu, kdy jsem se vážně cejtila naživu, protože ten pocit toho, že už se druhej den neprobudím s tou bolesti a že uteču hlasům, byl k nezaplacení. Každej sebevrah je zbabělec. Rozhodně. Ale ne slaboch.

A proč že jsem ještě pořád tady? Nemyslím si, že bych někomu chyběla. Nikdo ani pořádně neví o mojí existenci. Možná tak Princezeně. Možná ani jemu ne. Ale moje maska by pár lidem chybět mohla. Rodičům například. Předstírám že jsem šťastná, ale tentokrát opravdu jen proto, aby nebyli nešťastní oni. Princezna říkal, že to pro mě není dobrý. Vím to, ale co mi to udělá? Pár úsměvů, aby si mysleli, že se to se mnou lepší. Pár lží, aby jsi nedělali ještě víc starostí.

Já to zvládnu. Na mě nesejde. Jsem nepotřebná. Pro společnost. Pro ostatní. Prostě se to pokusím nějak přežívat a budu doufat, že jednoho dne už to přestanu zvládat, budu nepříčetná, nebudu myslet na ostatní, a vezmu si život. Každej si nějak plánujem budoucnost. Neberte mi sny. Hah.

Jak jsem psala, dneska jsem byla s Princeznou venku. Sešli jsme se ve městě, kam chodíme do školy a 2,5 hodiny se procházeli. Pak mi jel bus. (Jemu až za půl hodiny.) Pořád mám problém s ním mluvit, ale když nepočítám třes rukou na začátku, tak už je to celkem v pohodě, úzkost v podstatě necejtím. Jsem s ním ráda. Ráda ho poslouchám a ráda s ním mlčím. Těší mě bejt v jeho přítomnosti. Akorát by po mně nemusel chtít, abych se rozhodovala. Pako. (A tentokrát to myslím s láskou. :D) Chce mi pomoct, myslí si, že mám šanci... Byla bych fakt ráda, kdybych s ním jednou víc mluvila než mlčela. Ale i tak bych ho měla přestat otravovat. Říkají to. Nechci je poslouchat. V tomhle ne.

Nechtěl by se mnou někdo ven? Většinu času promlčím a budu z vás nervózní. Heh.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 3. května 2015 v 5:51 | Reagovat

Ty vole. To je morbidní článek že jsem z toho pozastavil svou konzumaci waflí. Zníš jako někdo koho znam. Ale asi každej.. tvořivej člověk si projde tímhle obdobím. A určitě, bude ti líp. Akorát možná budeš muset změnit svůj.. životní styl. Nebo přátele. Většinou je to něco z tohohle, co člověka táhne dolu. Přijdeš k tomu, dřív nebo pozdějc.
(dokážeš udělat most? respekt. :D já bych si asi zlomil páteř.)

2 Lost Bird (Danseuse) Lost Bird (Danseuse) | Web | 3. května 2015 v 19:04 | Reagovat

Také se tak cítím, nonstop. Já už radši nevnímám nic a snažím přetvařovat i když píši své 'pozitivní články'. No, ne vždy jsou pozitivní, ale co už.

No, k té hudbě (jak jsi se ptala na mém blogu), tak poslouchám Kiss, Motley Crue, Ac DC atd. Potom ty nové Black Veil Brides, Fall Out Boy, All Time Low, Sleeping With Sirens a mnoho dalších. Jo a taky ty tvrdší jako bývala Asking Alexandria nebo Bring Me The Horizon. Hrozně mi chybí Suicide Silence s Mitchem Luckerem... To je asi vše.

3 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 3. května 2015 v 22:09 | Reagovat

Zníš jako super společnost...

4 stuprum stuprum | Web | 4. května 2015 v 2:53 | Reagovat

Zabíjet se se dá i s úsměvem na rtech! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.