Annie are you okay

31. května 2015 v 20:52 | Antia |  Zápisy
Lesík, moje tlustý nohy a boty o který se starám skoro tak špatně jako o sebe.

Právě sedím u počítače s plnou miskou zmrzliny a skleničkou coly. Chci se rozbrečet, potřebovala bych to, ale nedokážu to... Doba kdy jsem naprosto nepoužitelná se čím dál tím víc prodlužuje. Chci psát, ale to taky nezvládnu. Pořezala bych se, ale zítra musím na tělocviku uběhnout 800m (sama jako kretén, protože jsem byla nemocná), proto taky ještě zejtra budu jíst normálně a od úterka nežeru. (Zase.) A jestli mi bude tak jako je mi teď, tak se zejtra kurevsky zničím... Jsem skoro měsíc čistá. Do píči. Řezání mi chybí. Potřebuju to. Mluvím jako závislák. Hah. Takže tady máte všechny možný záznamy, co jsem za poslední dobu napsala a ty fotky z mobilu. Nedoporučuju to číst, jsou to jenom hloupý depresívní kecy, ostatně tak jako vždycky. Pojďme se pomodlit za to, ať se během dávání dohromady tohohle "článku" rozbrečím, potřebuju nějaký "solidní emoce", tenhle stav je moc i na mě.. a to by jeden řek, že si po takový době už zvyknu. (Tak nakonec nic, slzy už prej došly. Ale trochu jsem se srovnala.)




I když to město nemám zrovna v lásce, tak výhled na něj je fakt bezva. Miluju ten kopec.

Fun fact: Na poličce mám z obou stran ořízlej tvrdej rohlík s dírou uprostřed. Už asi půl roku, možná ještě dýl, možná ne tak dlouho. A neplánuju ho vyhodit. (Něco na zlehčení.)

A proto už radši nekreslím. Rozdělaný věci, který nikdy nedodělám.

24.5. (Část z mejch "záznamů")
Vyčerpává mě dělat jak je všechno v pohodě i když nic v pohodě není. Plánuju se zabít proboha. A nikdo to nevidí. Protože nechci aby viděli, protože jsem sama sebe přesvědčila o tom že říct si o pomoc je špatný… Nezasloužím si pomoc. Pomalu ale jistě si omotávám oprátku kolem vlastní hlavy. Sakra. Prostě už v tom nevidím smysl. Moje existence nemá smysl. Jsem zbytečná a k ničemu. Jsem slaboch a víc bolesti už prostě nesnesu. Nesnesu už o moc víc dalších takových probrečených nocí, nocí kdy se budím ze spaní, nocí kdy se musím přemáhat abych si neublížila, nocí kdy brečím do polštáře a doufám že to nikoho nevzbudí. Jsem smutná a nevím proč. Prostě je to něco ve mně. Já. Stejně jako nevím proč když jsem moc dlouho doma mám pocit že se tam udusím. Nevím. Jsem ztracená. Nemám šanci. Asi už jí ani nechci. Bojím se. Nechci umřít. Potřebuju to. Ne. Jo. Nechci. Chci. Nevím. Hlasy jsou moc hlasitý. Všechno je moc hlasitý. A rozmazaný. A bolestivý. Bolí mě z toho hlava. Nebo to mě bolela předtím? Achjo. Ať už to skončí. No tak. Nechte mě být…


Protože kdo by neměl rád tyhle krvežíznivý potvory. Tohle je Marvin, byl fakt cool.

Poznámka z mobilu Dnešní ráno
Je skoro jedna hodina nedělního rána. Sedím v obýváku na gauči a za světla z kuchyně brečím… Ani v tenhle okamžik nevím proč, netuším proč to tak bolí. Možná to jediné co můj mozek vždy zaplní bude jen tahle zničující bolest… Bojím se vlastní hlavy. Obyčejně nemám moc ráda když na mě někdo sahá, ale obětí by v tuhle dobu fakt bodlo. Pochybuju že existuje někdo, kdo by se nezasmál mojí ubohosti.
Chci si ublížit. Pořád si chci ublížit. Jakkoli. Vždycky. Zasloužím si to.
Nesnáším hlasy. A bolest. A necitelnost. A sebe. A svoji neschopnost udržovat vztahy. Všechno zničím. Pokud si začnete se sebedestrukcí, hrozí, že zničíte i vše kolem, poslední věci na kterejch vám záleží.
Nejhorší na těchhle "horších stavech" je, že při nich ve vás nezbude ani špetka štěstí, naděje nebo duše, ale než to stačíte skončit, trocha se objeví. Jen tolik aby jste se donutili ještě k dalšímu dni, aby jste neublížili lidem kolem vás, aby si s vámi váš mozek mohl ještě chvíli pohrávat. Už jen čekám na delší úsek sobeckosti… Je mi líto…

Já a progresy taky nejdem moc dohromady. Nebojte se, náš vztah jsme v zájmu vyššího dobra taky radši ukončili.

Záznamy dvou mejch snů (Který asi nepochopíte.)
Sny se mi nezdaj moc často. A jo, když jo, bejvaj dost vadný. A nebo naprosto normální věcí, který mi způsobujou úzkost, ale to jsou pak spíš noční můry. Buď skoro nespím, prospím celý den a nebo se celou noc budím. Ať žijou zdravý spací návyky!
Dospívající baletka zavraždila srny-zmrzlé, měla je na srázu, šla tam a zpívala si, nesla jim květiny, její matka přišla, pod kopcem viděla uřezané hlavy lidí, začla křičet a brečet, měla o svou dceru strach, běžela pro ní, chtěla jí odvést do bezpečí, došlo jí že to udělala její dcera, která měla nepřítomný výraz a šaty od krve. A všechno to ještě probíhalo v pozadí takový tý písničky z hracích skřínek a zpomaleně/sekaně. Nechápu, odkud to můj mozek vzal, protože na horory koukám jednou za sto let (jsou nudný-krev, krev a skoro žádnej děj).
Hra na mobilu (ovládaní autíčka), koncert na louce, pogo, sexy holka, lidi se snaží uhodnout svoje jména, dovážka kokainu v autíčku na baterky v životní velikosti, branka, zastavováni auta aby do ni nevjelo, začátek-děda domlouvá prodej kokainu s někým v lesíku a mluví o svých zkušenostech. Za svůj mozek neberu ani nejmenší zodpovědnost, fakt nevím kde to bere.

Ještě bych vám sem mohla přidat spoustu fotek mejch modřin, ran a třeba zkrvavený podlahy nebo obvazů, ale nechci vás nějak moc znepokojovat nebo tak něco. Rány si fotím od tohohle roku (řežu se asi dva a půl roku), protože určitá naivní část mě doufá, že se na ty fotky jednou (až se budu chtít říznout) podívám a budu si moc říct, že už tohle nikdy nechci zažít. Prozatím si při pohledu na ně říkám, že mi to tak chybí a taky slouží jako záznam hloubky ran... Myslím, že tak to bude napořád. Ale taky je dost možný, že žádný takový fotky nemám a říkám to jenom pro pozornost, protože sebepoškozovat se je tak strašně úžasný a in.

A tyhle ubohý texty ke mně taky patří...
Složil jsem hlavu svou k věčnému spánku,
netušíc o světě doufal jsem v známku,
soucitu, naděje, smyslu a síly,
vnímám jen nicotu, to čím jsme byli.
Nevěřím na osud, štítím se bytí,
pokojně bloudím sám, možná mě chytí,
dlouhá je věčná smrt, všechno mi určí,
běhá mráz po zádech, vše rychle končí.
Jezero labutí,
volali slávu,
zápasil s nechutí,
být součást davu.
Tvářil se vesele,
všichni jsou šťastní,
duše jsou necelé,
rozdával vlastní.
Mlčením vzdával se,
proher i štěstí,
až jednou doznal se,
hlava mu třeští.
Nezabij zoufalce,
zrak se mu kalí,
nyní je bez srdce,
však čas to spraví.
Zhasni světla a zavři víčka,
bývali šťastné děti zítřka,
odkryj svou tvář a začni ladně,
smrti se vzbouřit nenápadně.
Zavřel bránu,
zničil možnosti,
brzy k ránu,
přišly starosti.

No a to je pro dnešek tak nějak všechno. Snad se vám daří líp něž mě a jako vždy písnička nakonec. A mě se tahle verze prostě líbí, takže tak. (Dřív jsem na Glee čuměla no, a fakt to není tak blbý jak se zdá. A taky je tam spousta teplejch postav a to se vyplatí lidi!)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 31. května 2015 v 21:32 | Reagovat

Tyhle stavy sou kouzelný, ne?

2 May May | Web | 1. června 2015 v 7:09 | Reagovat

Máš šíleně hubený nohy. Sněz něco. (a ty boty jsou pěkný, no worries)
To, že máš možnost se doma takhle ničit ve mně vyvolává otázku jestli tvoji rodiče jsou vůbec někdy doma. Nejsou nevidomí, nebo tak něco?
Básniček bys měla psát víc. Jo. Víc básniček, míň břitev.

3 Ginny . Ginny . | Web | 1. června 2015 v 16:11 | Reagovat

Plnou misku zmrzliny bych si nejradči teď taky dala , ale po těch přežerech celej minulej tejden si to fakt nezasloužim ...

I když ti to tak nepřipadá , nohy máš jak tyčky, prosimtebe , tak neblbni '))

4 L. L. | Web | 2. června 2015 v 12:37 | Reagovat

zmrzka *-*

5 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 2. června 2015 v 22:15 | Reagovat

Holka tebe potkat osobně...

6 May May | Web | 3. června 2015 v 21:15 | Reagovat

[5]: Teď nebudu moct spát, protože budu přemejšlet co mělo bejt na konci tý věty.

7 Antia Antia | Web | 3. června 2015 v 21:24 | Reagovat

[2]: To je jenom tou fotkou, optická iluze.
Nah, mám skvělý rodiče, ale na potlačování vlastní osobnosti a přetvařování jsem expert no.
Upřednostňuju opak.

[1]: Chtěla jsem napsat nějaký vhodný přirovnání, ale nic mě nenapadá.

[3]: Ale zasloužíš.

[4]: Přesně. :D

[5]: Tak? :D

[6]: Nejsi jedinej. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.