Jsem vymačkanej citron.

29. dubna 2015 v 23:17 | Antia |  Zápisy
Tvořivá melancholie? Nah, jenom prázdnej smutek.

Žiju. Předstírám. Přetvařuju se. Přežívám. Umírám. Chcípla jsem. Ach, bože. Ach, satane. Ach, ateisti. Ach, děti. Ach, děvky, jenž ste neztratily víru. Jaká to tragédie. Není co zabít. Nic nezbylo. Vše zmizelo. Sežrali mě. Všechno a všichni.


Myslím, že Doors komentář nepotřebujou.

Pokud jste ještě neodešli a chce se vám to číst nebo jenom spěšně projet, tak klikněte na celej článek.


Matka se konečně dovolala psychiatričce, kterou psycholožka doporučila. Červen. Zkurvenej červen. Nedostatek psychiatrů, nadbytek psychicky zaostalých nemocných. Nadměrná populace. Problémy lidstva. Pojďme předstírat zájem. Na ničem nezáleží. Všichni jsme ztraceni. Jas. Záře. Nádhera. Všechno je projasněnější. Všechno se zlepšuje. Křečovité pohyby. Rozklepané ruce. Agónie. Nečinnost. Apatie. Vůči světu, vůči životu. Proklínám vesmír i všechny jeho součásti. Proklínám sebe. Nevidí. Neslyší. Šepot davu ve vlastní hlavě. Nevzdávej se. Bude líp. Lži. Hlupáci. Hlupák. Jen jeden. Sám. Zrádce. Trpí. Nežije. Hraje. Není. Zkrvavená prostěradla. Prázdné lahve. Noční cigarety. Skrýš. Neexistuje. Nezachrání tě. Zemři. Zabil jsem.

Neptejte se mě, co to zase je. Nevím to. Nemám tušení. Pokud budu tvrdit, že něčemu rozumím, nejspíš se jedná o vtip.

Nechci prášky. A taky chci. Chci pryč. Zmizet. Ztratit se. Kdo budu bez nich? Bez hlasů? Pokud odejdou, brzy se vrátí. Vždycky se vrátí. Nikdy nekončící film v pozadí mého mozku. Nemá to cenu. Vítězství je v tomhle případě nemožné. Prohra je odměnou. Hah. Antidepresiva nebo sebevražda. Na tom nesejde. Potřebuju změnu. Jakoukoli. Nic se nehejbe. To nepotřebuju. To mě ničí. Generál i pěšák, král i poddaný, loutka, vše najednou.

...

Chcete slyšet špatnej vtip?
Já.

Včera jsem taky chtěla něco napsat, dokonce jsem to i rozepsala, ale bylo to jako pocit tesně předtím než se pozvracíte. Myslím takovej ten prázdnej, co už nechcete zažít znova. Jak já. Hah. To jenom aby jste věděli. Není nad nepodstatný informace. Kolem nich se totiž točí svět, víte. Bez nich by jsme byli v prdeli. Jo, počkat. To už vlastně jsme. Podle sebe, soudím tebe, znáte to.

Při dobrý vůli (a deseti flaškách piva) by jste mohli to, co jsem vytvořila během matiky nazvat básničkou. Jsem k ničemu, jen se flákám. A nic s tím nedělám. No jo no... Dávat to sem nebudu, toho utrpení vás ušetřím. Nemáte zač.

A moudro na závěr. Myšlenky jsou sice přínosný, ale dávejte si pozor, aby jste těch sviní neměli v hlavě moc najednou.

A tady ještě to ze včerejška. Tak nějak si nejsem jistá, jestli je horší tohle nebo to dnešní.

Zabila jsem ovesnou kaši.
Vrahu!

Chcípla mi miska. Chudák. Přišla jsem o snídani. Chudák já. Kolik lidí je tak blbejch, že si ani nedokážou bez problému připravit snídani. Není nad dobrej začátek dne.

Musím ale říct, že dnešek probíhal líp než jsem čekala. Ne, nebudu vás zatěžovat přílišnýma podrobnostma. Jsou nepodstatný. Všechno je nepodstatný. Jasně no. Až na poslední hodinu. Já se totiž nenechávám zkoušet u tabule víte, i v případě že látku umim. (Yep, i takový idioti se najdou.) Jenže podle naší učitelky na občanku se i o pětku musí bojovat. No... Kdyby války závisely na mě, tak už to má lidstvo dávno za sebou. Dvě otázky, dvě okamžitý a ubohý "Já nevím." a radši mě nechala si sednout zpátky do lavice. Díky bohu. A proč že se chovám jak naprostej kokot? Jednoduchý. Ihned jak uslyším svoje jméno, začnou hlasy a úzkosti vesele pracovat, musím uznat že to maj fakt zmáklý. Hah. A pak už je to o tom, jestli upřednostním mučení sama sebe nebo mučení od hlasů. Celkově je tenhle proces daleko složitější, ale nechce se mi to vysvětlovat. Jsem unavená. Radši si půjdu lehnout, protože i tenhle ubohej odstavec stojí za nic, teda ne že by cokolikv co napíšu za něco stálo...

Jo a ještě takový to slušný poděkování za komentáře. Vážim si toho. Jste skvělý, lidi. Ne proto, že čtete tyhle výplachy, ale prostě... měli by jste to vědět. Všichni jsme skvělý. Všichni jsme v píči. Ale jenom zlomek z nás takovým způsobem, jakym by se jim chtělo.

Tak a teď jsi ještě můžete vychutnat zápisy z minulosti... Jo a minulostí myslím včerejšek a dnešek.
Včera 21:12
Hah. Je to jako kdyby vám někdo v hlavě kroužil nožem. Je to kurevsky nepříjemný a bolestivý. Úzkost se vám klidně povaluje na prsou a vy máte pocit, že takhle asi vypadá umírání. Dneska je to i směšný, vtipný, zábavný, k popukání. Protože i přes to se ani vzdáleně nepřibližujete k nějaké emoci, nic necítíte, nebrečíte a tak se jen hloupě pousmíváte když zíráte do zdi. Absurdní. Je to absurdní. A hloupý. A nepochopitelný. A děsivý. Jste vyděšený. A smutný. A vyčerpaný. I když to teď necejtíte. I když teď necejtíte vůbec nic. Víte, že se vaše obvyklý emoce dostaví, i když třeba až ráno. ničí vás to, ale nemůžete to změnit. Pořád říkám, že má můj mozek smysl pro humor.

Včera Někdy jindy
Je možný, abych k tomu být v depresi neměla důvod? Aby to vážně byla jen chemická nerovnováha v mozku? Všude čtu, jak se navyšuje počet lidí s psychcikými poruchami (případně náctiletí dělají, že psychické poruchy mají) a jak se vlastně ani není čemu divit, protože dnešní společnost klade velké nároky. Já vám nevím. Když to začalo, měla jsem všechno, všechno bylo úžasný. Dobrá rodina, dobrá škola, dobrý známky, pár dobrejch kamarádu a prostě... všechno v pohodě, žádný problémy. I tak jsem si začala připadat necelá a přišla psychická bolest, která mi připadá mnohem větší než ta fyzická. Bezdůvodně. Teď už bych k depresi asi důvod měla, třeba kvůli škole, ale zhoršení mého průměru je spíše důsledek. Jasně, teď je to další věc, kterou můžu přidat na seznam věcí, který si vyčítám, ale předtím... Je možný, že jednoho dne lidi pochopí, že k tomu bejt v depresi nepotřebujete žádnej speciální "start", že to může prostě jenom tak přijít? Achjo.

Taky včera (Dneska už je to předvčera-kdyby to někomu nedošlo.)
Já si zase myslím, že pravda vlastně neexistuje a nebo existuje v každý podobě, takže vlastně všechny lži jsou v určitý fázi pravdou. A to že ta fáze nenastala neznamená, že to tak není. Nemůžete tvrdit, že něco není, jenom proto, že se to "ve skutečnosti" nestalo.

Kašlu na to. Nemám na to. Dodělám to až zejtra, takže si to budete muset v hlavě ještě o kousek posunout.... Smutek možná podporuje kreativitu, ale jenom do určitejch mezí. Pak vás bolest už jenom paralyzuje.

Tak jsem to nakonec nedopsala. A víte co, já budu svině a to znásilnění písmen vám sem dám, ať trpíte taky. Smějte se nahlas nebo potají, na tom nesejde.

Do hlavy vesele,
bolest se vkrádá,
záblesky necelé,
kdo tiše strádá.
Nečinné království,
myšlenek blázna,
naprosté šílenství,
palčivá rána.
Nesnášet, milovat,
hranice tenká,
není zač bojovat,
prázdná je sklenka.
Od piva, od rumu,
rozum se ztrácí,
dochází ke zlomu,
když život zvrací.
Opustit příčetnost,
čas vzdát se práva,
přichází netečnost,
a muž se vzdává.

A máte to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kira Kira | Web | 1. května 2015 v 12:19 | Reagovat

čus, pudem ven, ne?

2 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 9. listopadu 2015 v 16:40 | Reagovat

Za depresi může spousta věcí. Překyselený organismus, nerovnováha hormonů, dědičnost... atd. Aspoň jsem to slyšela. S většinou věcí, co tady popisuješ jsem se setkávala, nebo setkávám taky, akorát já se se vším umím asi líp poprat.
Taky máme jednu holku ve škole, která toho hodně ví, ale nikdy to neřekne nahlas a já to nikdy nechápala. Bůhví co se občas lidem honí v hlavách.
A za tu geniální myšlenku o pravdě bych ti přála aby ses s těmi věcmi porvala taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.