Vytrhej mi pera z kůže

12. června 2017 v 17:13 | Antia |  Zápisy
Asi je na čase se znovu zrodit z popela, povstat jako fénix a začít znovu od začátku.
Konečně se mi to po tolika letech povedlo, nepíšu. V hlavě se mi ve volných chvílích nerodí postižené verše, slova vystřídala prázdnota. Kde není myšlenka, není život. Jak velkou část sebe musíte ztratit, abyste zapudili touhu po psaní, která se vám usadila pod kůží? Není co říct, vše už bylo vyřčeno, a mě nebaví neustále opakovat ta samá slova, a doufat, že se něco změní. Už to ani nejde, nedokážu to.
Žiju teď běžným životem. Od propuštění v dubnu spotřebovávám všechnu svou sílu na dokončení klasifikace ve stejném termínu jako ostatní. Dva měsíce absence jsou znát, ve volných chvílích spím anebo se snažím věnovat okolí. Nemám pocit, že tvář, kterou ukazuji rodině nebo přátelům by byla maska, necítím její přítomnost, tak jako vždy. Záleží mi na nich, chci, aby byli šťastní, naplňuje mě radostí, když je vidím se usmívat. Jenže se snažím naplnit prasklou sklenici... Už se ani nesnažím jí slepit, prostě jí mám, a snažím se s ní uhasit žízeň co největšího počtu lidí. Na svou nemyslím, jako by neexistovala. Možná mi maska přirostla ke kůži, stala jsem se součástí kostýmu. Možná odpadla, ale nic pod ní nezůstalo. Naštěstí jsem ale poslední dobou na tolik zaneprázdněná, že se mé uvažování tímto směrem neubírá. Chci dodělat ročník, dočkat se prázdnin... A pak? Nemám tušení. Možnosti jsou ale předem jasné, buď se to zlepší, anebo objevím nové dno. Nezáleží mi na tom. Jsem člověk bez cílů, uboze lpící na pozůstatcích morálních hodnot, hledající se v stopách, které už dávno neexistují. Ale tak to přece je už pár řádek let....
Na psychiatrii jsem psala, z počátku rozhodně. Událo se spoustu zajímavých věcí, a já se je párkrát za dobu na svobodě pokoušela sepsat. Někdy snad alespoň přepíšu trhačky z té doby.
Nejspíše zním trochu rezignovaně, není to tak. Jen o tom nepřemýšlím. Uvidíme, co přinesou volné dny...
Blog nezruším, jak říkám, psaní je zlozvyk, který mě nejspíš nikdy zcela neopustí, a já nechci hledat nové místo, kam odhodit nechtěné děti.

 

Zpopelni mě a vyhoď do koše

8. února 2017 v 21:29 | Antia |  Zápisy
Přišla jsem na jednu věc, která je tupější než já-můj nůž. (Aneb neberme ten život zas tak vážně. (Teď se máte smát.))
Psáno z něděle na pondělí. As you can see I am still here. Ale tak i tyhle věci do odkladiště vzpomínek patří. A jak se říká, poučme se z vlastních chyb. (Téma tejdne mi hraje slušně do karet, co?) Na konci kapka aktualit. (Z tohohle úvodu mi přišlo celkem pochopitelný, že se to stalo z neděle na pondělí. Teď už mám obvázaný rány a slíbila jsem že se do úterka o nic nepokusím. Takže pro ty nechápající-je to starej zápis a stará událost. Sice pár dní, ale stará.)
Drazí pozůstalí, sešli jsme se zde, abychom uctili památku... Ani ten "dopis na rozloučenou" nedokážu napsat vážně. Co říct, i na sklonku života mě baví schovávat se za písmena. Lel. (Jenom to ze sebe potřebuju dostat, alespoň kousek. Nečtěte to, a už vůbec se s tím nezatěžujte. Dík.)
Proč si tak nádhernou událost jakou je sebevražda kazit vážností, co?
Původně jsem měla v plánu si svůj čin nějak víc rozmyslet. Zhubnout, abych se vůbec vešla do rakve. Nebo třeba počkat na léto, abych se pohodlně mohla podřezat venku a nevykrvácela v koupelně do vany. (Dobře, do vany jdu taky proto, že nepotřebuju, abych tím neobtěžovala ještě někoho, kdo mě najde.) Well, život vždycky nejde tak, jak bychom si přáli.
A tak jsme si dneska já, můj mozek a hlasy opět leželi v posteli bez schopnosti se zvednout. Co můžu říct přehlasovali mě. Kdysi mi slíbily, že pokud to skončím už se nevrátí, a i když je teď (díky práškům?) necítím tak silně jako dřív, vím že nelhaly.
Také vím, že už o moc déle nedokážu předstírat. Tvářit se vyrovnaně, usmívat se, snažit se nebýt přítěží, nikomu nekomplikovat život. Znovu se dostávají na povrch, opět silnější než kdy předtím, už bych nezvládla bojovat tak, abych tím nikoho nezasáhla.
Poslední dobou cítím neskutečnou úzkost už jen když vstanu z postele, je se mnou pořád, a je jedno kolikrát si řeknu, že musím dýchat zhluboka, neodchází. Bolest, věrný stín, se mi roztahuje v hlavě a snaží se vytěsnit každou šťastnou vzpomínku nebo myšlenku, daří se. A nicota, ach má věrná nicota, činí mi potíže ze sebe dostat slzy. Smutek, prázdno, úzkost, strach. Jeden musel z kola ven. Nebudu tvrdit, že se nebojím, bojím. Tak jako se všichni bojíme neznáma, abychom uchránili svůj život. Já se ale života vzdávám. Sobecký čin, sobeckého člověka, který už nemůže dál.
Dala jsem si šanci, víc než jednou. Snažila se dostat se ze dna zpět na povrch. Jenže čím výš se dostanete, tím horší je pád. Už mám polámaný skoro všechny kosti. Navíc, v čem je o tolik lepší být uprostřed propasti, než na jejím dně, když ani z jednoho místa nevidíte světlo? Jsem unavená, potřebuji si odpočinout, ale spánek nepomáhá.
Ráda bych si myslela, že mému okolí beze mě bude líp, a bude. Jistě, chvilkový šok a bolestná rána. Rodiče a bratři to nejspíš ponesou hůř, budou mít pocit, že jsem se nerozhodla správně. Ale bylo by správné počkat, aby viděli, jak přicházím o poslední zbytky rozumu? Jak postupně přestávám zvládat školu, jsem čím dál tím víc podrážděná, ubližuji si, křičím nebo vůbec nemluvím, nedokážu je obejmout, brečím, až nakonec celé dny jen ležím v posteli. Proč jim dávat naději, že to se mnou zase bude lepší? Když jsem se zkusila zabít poprvé, nikdo z nich neměl ani tušení, že by jejich dítě/sestra/kamarádka byla zralá na psychiatra, neviděli to. A já se nemusela cítit provinile i za to, jak jim má neschopnost komplikuje život. Teď to vědí. Sledují mě. Kdyby věděli jak mi je, měli by obavy. To nechci, sami mají své starosti. Nechci je měsíce sžírat nadějí, že mě opět uvidí takovou jakou mě znají. Protože je to jen maska, maska co mi za ten čas přirostla ke kůži, že už ani nevím co je pod ní, ale maska. To, že jednou zemřu vlastní rukou je nevyhnutelný průběh událostí. Bylo jasné, že se to dřív nebo později stane. Nechci je dál krmit nadějí, protože vím, že ztráta naděje bývá často horší než ztráta samotná. A doufám, že mi všichni, i vy odpustíte, že jsem přišla do vašeho života a takto sobecky z něj odešla.
Po takové době ve válce sama se sebou už nejsem schopná cítit lásku jako takovou. I tak jsem ale na psacím stroji napsala rodině krátký vzkaz: Mám vás ráda, mnohem víc než dávám najevo., protože jde o alespoň nějaký náznak hřejivého citu, a to v mém případě láska je. Nepřeji si je ranit a nikdy bych nikomu nedovolila ranit je. Možná proto mi přijde tak hloupé napsat vzkaz delší než dvě věty. Nic nezmění fakt, že ztratili člena rodiny a žádná věta jejich bolest nezmírní tak jak bych si přála. To samé u přátel(, kteří mou smrt přejdou mnohem snáz.) Není nic co bych mohla říct, abych zabránila vašemu zármutku, lidé se tak zkrátka vyrovnávají ze smrtí. Přesto doufám, že raním co nejméně lidí a všichni na mě brzy zapomenou/naučí se beze mne žít.
Ráda bych poskytla nějaké vysvětlení, nějaký důvod proč se v mé hlavě děje to co se děje. Pravdou ale je, že nemám nejmenší tušení. Nevím proč se nedokážu nadechnout, nevím proč nedokážu cítit téměř nic z pozitivní části spektra emocí, nevím ani proč mě žití tolik vyčerpává. Možná je to zkrátka jen tím, že já jsem já, a odborníky nazývaná "deprese" nebo "psychická porucha" ke mně zkrátka patří, a jsem slaboch, který s ní nedokáže déle žít.
Omluvy jsou většinou jen slova pro ulehčení svědomí, i tak se ale omlouvám.
Fíha, to zas bylo po dlouhý době trochu vážnosti. Nuže adios amigos (ani nemám ráda španělštinu, hah), díky že jste to se mnou vydrželi tak dlouho a sorry za případný ztráty, zvládnete to.
Tenhle článek publikuju nejspíš v průběhu, co bude z mýho rozkydlího těla vytejkat krev. (Plus mínus za dvě/tři hoďky.) Upřímně doufám, že už se znovu neozvu, při dalším pokusu bych totiž musela být víc kreativní a všem bych to akorát zbytečně zkomplikovala. Přejte mi štěstí, já vám ho budu přát taky.
Mějte se a have a day, there is no need to have a good day, another day is sometimes enough.
A jakou písničku si dáme jako poslední na naší společnou jízdu? Tu co na začátku. Já vím, děsný klišé. (Bylo by dost trapný kdyby mi to nevyšlo, co? Ale slibuju že se budu snažit. Já vím, já vím, smrt je vážná věc.)
No nic, já si jdu alespoň trochu uklidit pokoj, ať po sobě nezanechám takovej bordel. Pak si možná zajdu ven (No co, ať cigarety nepřijdou vniveč, a třeba budou hvězdy.) a můžu jít na to. Na vykrvácení je blbý akorát to, že dost trvá. To zas bude noc.


Pod perexem rozepsaný blitky za posledních pár dní. (Jako vždy náhodně.)

Kam dál

Reklama